Domů

Cesta na Ostrov Naděje a návštěva adoptivního syna Cindyho

Je to rok a půl, co jsem se po mnoholetém přání adoptovat si africké dítě rozhodla svůj dlouhodobý záměr zrealizovat. Začala jsem vyhledávat, jaké jsou v tomto směru možnosti, kolik a jaké organizace adopci umožňuje a jaké jsou jejich celkové cíle. Objevila jsem Centrum Narovinu a měla jsem jasno.

Adopce sama o sobě může změnit život jednotlivce, který ale potřebuje celé funkční společenství pro to, aby se mohl vzdělávat, setkávat s lidmi, kteří mu dávají prostor a prostředky pro seberealizaci, a také důvěru v to, že školní docházka je jen první krok k dospělému životu se všemi možnostmi, ve které doufá. Přesně tím je komunitní centrum Ostrov Naděje, které Centrum Narovinu na Rusinga Island v Keni vybudovalo. Zápal a schopnosti členů organizace si mě získaly a už jsem jen hledala, jakému sirotkovi mohu pomáhat. Můj adoptivní chlapec se jmenuje Cindy Tonny Omondi, žije nedaleko města Kisumu, dnes už je mu 15 let a chodí do osmé třídy Ogada Primary school.

Radost z jeho studií a zájem o činnost Ostrova Naděje mě motivovaly k aktivní participaci v této organizaci. Síla fotografie mě fascinuje od dětství, vystudovala jsem fotografickou školu a po různých životních zkušenostech pomohla nafotit autentické keňské výrobky a modernizovat tak e-shop. Netrvalo dlouho a účast na dálku už mi nestačila. Toužila jsem cítit a zažít atmosféru Ostrova, osobně se setkat s lidmi, kteří zde odvádějí obdivuhodnou činnost. Mým přáním bylo vytvořit z fotografií putovní prodejní výstavy ve vybraných městech ČR, jejichž případný výdělek bych ráda darovala na další rozvoj Centra Narovinu.

Na Ostrov Naděje jsem společně s Danou Feminovou přicestovala večer 12. ledna 2017 a strávila zde tři a půl dne. Akorát se zde druhý den konal otevřený den se slavnostním ceremoniálem promoce dětí z mateřské školky do první třídy základní školy s doprovodným programem. Byl to skok rovnýma nohama do místní kultury: jejich tance, slavnostní šaty, čiré veselí a očekávání.

Ve školách výuka probíhá od pondělí do pátku, děti mají své lavice po jednom či po dvou, stolky se dají vyklápět a malí školáci si do nich mohou ukládat své sešity a ostatní pomůcky. Víkendy jsou na Ostrově klidnější, děti se učí, uklízí si své pokoje v internátech, perou a věší prádlo, věnují se ručním pracím. O nedělích jsou zvyklé chodit na mše do kostelů v okolních vesnicích, kde se vesele tančí a zpívá. Přesně tak, jak si to představíme, když se řekne gospel. Ostrov je pro své studenty domovem vždy na tři měsíce, potom mají krátké prázdniny, než začne další semestr a volné týdny tak tráví se svými příbuznými.

V pondělí 16. ledna jsem opustila Rusinga Island a vydala se navštívit Cindyho i jeho rodinu, která mě pohostila i přes vlastní nedostatek a já si každou minutu v jeho domově uvědomovala, jaká výsada je narodit se v Evropě a mít to privilegium částí svého spokojeného života zásadně ovlivnit život ne jeden, ale celé rodiny, která se díky podpoře může odrazit a začít o tolik lepší budoucnost. Cindy mě provedl i svou školou a já tak viděla místo, o kterém mi rád píše ve svých dopisech.

Ostrov Naděje zcela odpovídá svému jménu. Jedinečný projekt funkčního plnohodnotného zázemí pro děti, které ho nejvíc potřebují, realizuje do té doby nepředstavitelný ostrůvek naděje ve zlepšení současných životních podmínek. Během své cesty jsem se vypravila i do slumu v Nairobi, který je naopak ukazatelem toho, jak mohou místní lidé žít, když nemají lepší příležitost.

Jsem vděčná české i nairobské pobočce Centra Narovinu za úsilí, které projektu věnují, ředitelce Daně Feminové za společnost při objevování Ostrova. Je krásné být toho celého součástí a podílet se na tom. Za zájem o dobrou věc děkuji i Vám.

Evelína Milfortová