Domů

Návštěva Florence

K adopci keňského dítěte jsem se rozhodla po vánocích 2012, popudem byl také článek o návštěvě Petra Kostky v Ugandě u jeho adoptovaného dítěte.

Vzhledem k tomu, že začátek školního roku v Keni je v lednu, bylo třeba postupovat rychle, což se nám s českou koordinátorkou podařilo. K vyřízení všech formalit došlo během pár dní, takže Florence mohla po Novém roce nastoupit do školy.

Musím se přiznat, že jsem dítě vybírala s ohledem na jeho bydliště, protože jsem věděla, že v únoru pojedeme na dovolenou na pobřeží jižně od Mombasy, a myslela jsem již tehdy na osobní setkání. Organizace setkání byla trochu složitější, protože se ukázalo, že Florence již nebydlí v Mombase u sestry své zesnulé maminky, ale přestěhovala se k babičce do vesnice poblíž města Voi, cca 200 km od Mombasy. Vzhledem k tomu, že jsme nejeli do Keni poprvé, zamítli jsme nabízenou variantu, kdy by Florence přijela za námi do hotelu, a rozhodli jsme se pronajmout si auto a za adoptovanou dcerou se vypravit do místa jejího bydliště – vesnice Mwatate.

Část dárků jsme nakoupili už doma, hlavně psací potřeby, pastelky, jednoduché knihy v angličtině s obrázky, penál, batoh do školy, tričko. Obávala jsem se, zda angličtina v knihách není pro Florence příliš jednoduchá, ale později jsme zjistili, že se s ní anglicky skoro nedomluvíme a i znalost angličtiny její tety byla sotva dostatečná k základní komunikaci. Koupila jsem také drobné ozdoby do vlasů, ale děti ve škole nesmí nosit dlouhé vlasy, takže ozdobné motýlky může nosit leda připnuté na šatech. V Keni jsme pak dokoupili základní potraviny pro rodinu a sladkosti a propisovačky pro spolužáky.

Napadlo mne vytisknout si před odjezdem dopis, který jsem Florence poslala začátkem ledna s jednoduchým seznámením s naší rodinou, se spoustou fotografií rodiny, bydlení i Prahy. A udělala jsem dobře, dopis Florence ještě neměla a moc se jí líbil. Nad ním jsme zahájili společnou komunikaci.

Ve smluvený den a hodinu čekala u hotelu (dovnitř ji totiž nepustili) keňská koordinátorka pro Mombasu Dorice. Cesta do města Voi trvala skoro čtyři hodiny. Jen cesta k převozu v Mombase trvala hodinu, zdržení na ferry, potom průjezd ulicemi Mombasy plnými autobusů a náklaďáků. Konečně jsme se dostali na hlavní silnici spojující Mombasu s hlavním městem Nairobi. V každém směru jeden pruh a spousty náklaďáků, které zásobují vnitrozemí zbožím z mombaského přístavu.

Ve Voi jsme si dali oběd a trochu se občerstvili. Odbočili jsme z hlavní silnice směrem na západ k hranicím s Tanzánií. Asfaltka se brzy změnila v prašnou cestu a naše průvodkyně začala horečně telefonovat. Zjistili jsme, že vlastně neví přesně, kde vesnice je a komunikuje s tetou Florence. Bylo poledne, děti ze škol šly domů na oběd a z hovoru jsme vyrozuměli, že zjišťuje podle barevné kombinace školních uniforem, zda jsme již na místě. Nakonec jsme zjistili, že Mwatate je dost velká vesnice, kterou bychom nepřehlédli. A v centru vesnice nešlo přehlédnout Lydii v bílých šatech a s mobilem na uchu. Nasedla k nám do auta a jeli jsme do školy.

Ohromné fotbalové hřiště (sem tam jáma) na mírném kopci, nahoře dvě dlouhé budovy ve tvaru písmene L. Co vchod, to třída, ta naše je pátá. Děti jsou doma na obědě, u školy je jich pár, ale poměrně rychle jich přibývá. Florence je taky na obědě. Nakoukneme do ředitelny, zástupce ředitele si s námi chvíli povídá, všímám si regálu plného učebnic se zohýbanými rohy a pokryté stejným rezavým prachem, jaký je tu všude. Pak jdeme do třídy. Podle našeho odhadu se sem vejde 40 dětí, ale až se třída zaplní a vidíme, že děti sedí v lavicích po čtyřech, musíme toto číslo zdvojnásobit.

Po chvíli přichází Florence, ve školní uniformě, trochu větší velikosti, asi aby dlouho vydržela. Je vysoká na svůj věk, štíhlá. Rozpačitě se seznamujeme, přímo před tabulí. Vytahuji dopis s fotkami, nad obrázky z ní trochu spadá ostych. Ale je třeba rozdat dětem sladkosti a propisky, s radostí se toho ujímá. Třída se mezi tím zaplnila, v oknech se tlačí další děti. Loučíme se a odcházíme všichni k autu a jedeme k Florence domů. Dům je vzdálen od školy asi 4 km, přes celou vesnici.

Domek Florenciny babičky je uprostřed kukuřičného pole, na místní poměry poměrně luxusní, z tvárnic, se střechou z vlnitého plechu, zavedenou elektřinou a nádrží na dešťovou vodu na uklizeném dvorku. Parkujeme na poli pod stromem, babička nás srdečně vítá, hned jí předáváme krabici s potravinami. Vede nás do uklizeného obyváku, vyzdobeného vánočními přáními, kalendáři a předvolebními plakáty. Usedáme na sedačky, hovor plyne trochu kostrbatě, babička neumí anglicky. Předávám Florence dárky, zdá se mi, že největší radost má z tužek a oblečení. Prohlížíme si knihu a ukazuji jí, jak nalepovat anglická slova a obrázky. Přichází ještě bratranec, asi dvacetiletý hoch a přiváží balenou vodu, kterou nám nabízí. Vlastně jsme rádi, že nedostaneme nějaké jídlo, patrně bychom měli trochu obavy je jíst.

Od Florence se alespoň dozvídáme, že se chce stát policistkou, učí se ráda anglicky a že má ráda kočky. Hovor dospělých pak sklouzne k nadcházejícím volbám a kandidátům. Na závěr návštěvy se fotíme na dvorku u hromady sušené kukuřice a cisterny s dešťovou vodu. Lydie ještě před focením přeleští Florence školní polobotky a babička drží v ruce tašku, ve které před chvílí donesla s pole kukuřici. Všichni nás jdou vyprovodit k autu, ještě si chvíli povídáme a pak se už musíme rozloučit. Doufáme, že se do roka opět do Keni vrátíme a setkáme se s Florence a její rodinou.

Ve Voi dáváme Dorice peníze na autobus zpět do Mombasy, protože si výlet prodloužíme o návštěvu blízkého národního parku Tsavo. Autobus bude odjíždět za pár minut, jsme rádi, že nemusí dlouho čekat.

Návštěva Florence, její školy a její rodiny patří k nejsilnějším zážitkům naší dovolené. Beze mne by asi Florence nemohla chodit do školy, bez ní bych nikdy nepoznala život v Keni z takové blízkosti. Obohatily jsme se tak navzájem. A doufám, že v tom budeme pokračovat.

Jitka Pokorná