Před asi sedmi lety jsem adoptovala na dálku Beatrice Atieno. Neměla jsem přesnou představu, chtěla jsem pomoci někomu na cestě ke vzdělání a protože malé děti měly větší šanci najít adoptivního rodiče, rozhodla jsem se adoptovat raději starší dítě a děvče, protože bude mít menší podporu rodiny, aby navštěvovala školu. Beatrice byla v tu dobu již úplný sirotek a žila u tety – tedy známé rodiny, která se starala o několik svých dětí a vnoučat a několik sirotků.
Původně jsem myslela, že adoptováním dítěte ukážu důležitost vzdělání i svým dospívajícím dětem, hlavně synovi. Ale, když přišlo první vysvědčení, známky byly spíše nevalné než valné a ti moji potomci vypadali ve srovnání jako vědci.
S Beatrice jsme si začaly psát a chodily mi její vysvědčení a lékařské zprávy. Ve škole se zlepšila, dokončila základní školu, přešla na střední a nyní je v druhém ročníku střední školy, kterou minulý rok změnila. Tato škola je lepší – i podle organizace i podle Bety – a těžší, takže druhák opakuje.
Dlouho jsem ji chtěla vidět, ale cesta do Keni byla spíše snem a vizí než realitou. Moje naivní představy, že bych tam individuálně odletěla a pomohla při preventivních prohlídkách, jako lékařka, byly dost obtížně realizovatelné a hlavně časově, ale i finančně náročné. Navíc jsem měla málo dovolené a potřebovala jsem pořád něco zařizovat a kolem dětí, asi tohle znáte. Minulý rok mi ale zbyla dovolená a moje kamarádka, která hodně cestuje, navrhla zájezd se safari a přejezdem přes Nairobi, kde bych Beatrice mohla vidět.
Objednaly jsme zájezd a vyrazily. Přiletěly jsme s českou skupinou do Mombasy a s podskupinou safari se vydaly na safari ve dvou vozech. Viděly jsme spoustu zvířat hodně zblízka, africká příroda je krásná a těm, co by chtěli jet, vřele doporučuji. Poslední den byl příjezd do Nairobi a tam oběd v restauraci Carnivores, pro mě den D - setkání s Beatrice.
Podle domluvy s paní Feminovou Beatrice přicestovala o den dříve autobusem, protože škola je od Nairobi vzdálená asi 400 km. Přespala v Nairobi a spolu s Kenem – místním koordinátorem, kterého jsem již potkala na jednom setkání adoptivních rodičů v Praze, na mě čekali u restaurace.
Klasicky naše skupina uvázla v dopravní zácpě, nešlo poslat sms, přijmout sms. Nakonec nejjednodušší bylo volat do Čech, že máme zpoždění a jak dojedeme. Měla jsem knedlík v krku, když jsem uviděla Kena a drobnou dívku vedle něj.
Domluvili jsme, že Beatrice a Ken si přisednou k naší skupině a dají si s námi oběd. V té době to bylo pár dní po mých narozeninách, tak i toto byla taková oslava a vidět Beatrice byl dárek navíc. Po chvilce už jsme si povídaly o její škole, o kamarádech a zájmech. Beatrice vyhrála soutěž v tradičních tancích, tak mi možná Ken pošle naskenovaný diplom, abych si ho jako hrdá matka mohla pověsit v kanceláři na zeď.
Hodně jsme se smály, Beatrice mi kladla spoustu otázek: Proč nepřijely i moje děti? Oba studují a mají dcera semestr a syn práci v laboratoři a začátek semestru. Proč má syn dlouhé vlasy jako holka? Má, v Keni nosí většina mužů vlasy na 1 – 2 cm, tam jako blond vlasy na ramena nejsou obvyklé. Já jsem se zase ptala na to, co ráda vaří, jak se jí líbí v novém prostředí a tak. Beatrice se smála, že jí posílám často trika a různé drobnosti a domluvily jsme se, že příště pošlu dobrou učebnici chemie a anglický výkladový slovník. Biologie ji moc nebaví a v hodinách musela pitvat žábu. Povídaly jsme si o tom, že při studiu medicíny jsou pitvy součástí prvního ročníku. Beatrice mě naučila pár slov svahilsky. Takže vím, jak by mi popřála šťastnou cestu /hodně cestuji pracovně/, dobrou noc, jak se popřeje hodně štěstí a další si budeme zase psát.
Ráda bych se do Keni ještě někdy podívala a Beatrice se znovu setkala, ale kdo ví, kdy to bude. Zatím bych chtěla organizaci Narovinu, paní Feminové a Kenovi moc poděkovat za pochopení a pomoc. Všem ostatním adoptivním rodičům přeji, aby měli z dítěte takovou radost jako já z Beatrice.
Iva Tomanová
