Domů

Setkání s Florence a Lornou

Florence, dnes již jedenáctiletou žačku šesté třídy, jsem „adoptovala“ na konci roku 2012. V únoru 2013 jsem ještě „adoptovala“ devatenáctiletou studentku střední školy Lornu. Obě děvčata jsou sirotci, mají bydliště v Mombase u svých tet, ale ve skutečnosti bydlí u svých babiček na venkově. Jak jsem se dozvěděla od Lorny, její rodina ji poslala studovat mimo Mombasu, protože v tomto velkém přístavu je mezi mládeží spousta drog a násilí a toho ji chtěla vyvarovat.

Setkání předcházela čilá mailová korespondence s předsedkyní Centra Narovinu paní Danou Feminovou, hlavním koordinátorem Centra v Keni Kenem Okongo a také s naší koordinátorkou v Mombase paní Dorice, která má, na rozdíl od loňského roku, díky svému vnukovi přístup k internetu a má internetovou adresu.

Do Keni jsem letěla se svým šestadvacetiletým synem, pro něj to byla první návštěva této krásné země a zároveň rovníkové Afriky vůbec. Plán byl jasný: dva dny s Florence na safari v národním parku Tsavo, další den setkání v Mombase s Lornou a pár dní u moře.

Na letišti nás očekával Peni, vlastník cestovní kancelářičky v Mombase, náš průvodce na safari a zároveň organizátor všeho, na co jsme si jen vzpomněli. U vjezdu do národního parku jsme se setkali s Florence a její tetou Lydií, s kterými jsme se poznali osobně už při naší loňské návštěvě. Chvíli jsme poseděli a popovídali a pak vjeli do parku pozorovat zvířata.

Když jsme byli vloni na návštěvě u Florence doma, zmínili jsme se, že potom jedeme do národního parku Tsavo. Projevila o náš cíl velký zájem, vždyť bydlí jen 30 km od tohoto parku. Proto jsme ji letos vzali s sebou.

Domnívám se, že to byl pro ni velký zážitek – jednak pozorování zvířat v parku, ale také soužití s dvěma bělochy v cizím prostředí. Byli jsme rádi, že s námi byl náš průvodce. Buď kvůli studu nebo pro malé znalosti angličtiny Florence komunikovala jen málo a Peni jí důležité věci vysvětloval svahilsky. Asi trochu traumatické pro ni bylo stravování. Jak druhy nabízeného jídla (vybrala si jen čapatí s masem, čaj a s chutí si objednala kolu, fantu i sprite), tak i jídlo příborem – v přítmí táborové jídelny nebylo problém jíst jen rukou, maximálně lžící. V bungalovu jsem ji musela zasvětit do používání sprchy a pak jsme se jen se synem divili, co tam ta malá holčička pod tou sprchou tak dlouho dělá?

Večer jsme si prohlíželi dárky, které jsem jí přivezla – oblečení, boty (z minula znám její velikost), potřeby do školy, holčičí ozdůbky a hlavně anglické knížky, které si přála. Naznačila mi, že zvládá i složitější angličtinu, tak to vezmu příště v úvahu. Některé knížky jsem ji okopírovala, protože psala, že si z nich čte s kamarádkami. V posledním balíčku jsme jí poslala pexeso s anglickými slovíčky s návodem, jak to hrát. Před odesláním jsem je ovšem okopírovala a nyní jsme přivezla pexesové čtverečky zatavené ve fólii a večer jsme si je zahrály.

Během projížděk parkem Florence se zájmem zkoumala a učila se používat dalekohled a fotoaparát, zkoumání podrobila i můj mobil. 

Druhý den odpoledne jsme se u výjezdu s parku rozloučili. Asi teď bude řada na mě, abych na oplátku tentokrát já pobyla pár dní v jejím prostředí. Už tuším, že to pro mne nebude jednoduché, ale těším se, že bude Florence otevřenější a komunikativnější a že ji více poznám.


S Lornou jsme se málem nesetkaly. Když jsem se dozvěděla, že chodí do školy 400 km severně od Nairobi, tedy 900 km od místa našeho pobytu, chtěla jsem setkání odložit na příští rok. Potom jsme se ale domluvily, že když jí zaplatím cestu, podnikne cestu do Mombasy, aby se s námi setkala. Jako místo setkání nám nabídla Dorice svůj dům, Lornina teta bydlí nedaleko. Jsem jí velmi vděčná za její pohostinnost a péči její rodiny, protože v našem hotelu bychom se setkat nemohli a jakékoliv jiné místo by nebylo tak příjemné.

Musím přiznat, že cesta taxíkem do Doricina domu nebyla snadná ani pro taxikáře a na mnohých místech, kterými jsme projížděli bych se zdráhala vystoupit z auta. Z asfaltu jsme sjeli na prašnou cestu mezi dřevěné stánky s rozmanitým zbožím, cestu nám křižovaly přeplněné matatu, povozy, káry se zbožím a spousta lidí. Na jedné z křižovatek v tomto zmatku čekala Dorice a vedla nás dál do úzkých uliček mezi nuznými domky. Nakonec jsme vyjeli na prostranství se zděným jednopatrovým domkem, v přízemí dva obchůdky a v patře čistý byt s nazdobeným obyvákem, kde hrála televize a čekala Lorna s tetou.

Setkání bylo nesmírně radostné. Lorna byla šťastná, že jsme se setkali, stejně jako my. Navíc jsem měla radost, že ta zamračená slečna z fotografie je ve skutečnosti sympatická a usměvavá dívenka, která nadšeně štěbetala anglicky s keňským přízvukem, až jsme se se synem museli radit, co všechno nám to povídala.

Lorna bude letos končit střední školu a ráda by pokračovala na college, zajímají ji média. Matka jí zemřela na AIDS. Bydlí ve škole, o prázdninách je u babičky a jednou za rok se vypraví do Mombasy za tetou. Ráda plave, zpívá ve školním gospelovém sboru a čte knihy i v angličtině. Již jednou ztratila svého sponzora, tak je teď moc šťastná, že může studovat dál.

Společný čas uběhl velmi rychle. V poledne jsme dostali výborný oběd – rýži s dušeným masem a zeleninou, brambory a ochutnali některá tradiční keňská jídla jako je kukuřičná kaše ugali, placky čapatí či zeleninová příloha mčiča.

Během povídání občas prošel místností některý z obyvatelů či návštěvníků domu, potřásl si s námi rukou a prohodil pár slov. Na závěr jsme se ještě všichni fotili, v domě i před domem. Kromě dárků je vhodné obdarovat přátele i poněkud praktickými věcmi – moukou, rýží, cukrem, olejem apod. Takže jsme podnikli malý výlet do místního obchodního domu Nakumat a nákupem poděkovali Dorice a Lorně za krásné chvíle s nimi.

Ze setkání s Lornou jsme byli opravdu nadšení. Protože je starší než Florence, uvědomuje si daleko více význam vzdělání a svou vděčnost umí dát upřímně najevo. Naplnilo mě to uspokojením a chutí pokračovat dál nejen ve sponzorování děvčat, ale v osobních setkáních s nimi.

Jitka Pokorná