Najděte 5 rozdílů…
Tyto dvě fotografie dělí od sebe přesně 10 let. Na jaře roku 2007 se naše škola rozhodla
podpořit formou adopce na dálku vzdělávání jednoho afrického dítěte. Na Centrum Narovinu
padla tehdy volba zcela náhodně, na jejich internetových stránkách jsme vybrali dívku
jménem Muthinu Munywoki z Keni.
Dozvěděli jsme se o ní, že se narodila se v roce 2000, pochází z chudé zemědělské rodiny,
žije na venkově a je nejmladší z pěti sourozenců. Fotka malé holčičky, která nervózně žmoulá
něco v ruce, nám zkrátka padla do oka. Výběr to ale nebyl jednoduchý, kdo někdy do této
databáze dětí, kteří hledají adoptivního rodiče, zabrousil, ví, že dětí je tam spousta a všechny
jsou na tom víceméně stejně – všechny by potřebovaly něčí pomoc.
Muthinu podporujeme již jedenáctým rokem a dnes je z ní středoškolačka!
Tehdy před lety se do adopcí na dálku zapojovala řada škol, někdy adoptovala celá škola
společně, někdy jen jedna třída… Většina škol – alespoň u nás v okolí – získávala peníze
formou sbírky, děti jednou za čas přinesly určitou částku. My to od počátku zkusili jinak,
na adopci vyděláváme prodejem dětských výrobků. V předmětech, jako je svět práce nebo
výtvarná výchova, a při speciálních „výrobních dnech“ tvoříme dekorační předměty a ty pak
prodáváme na různých akcích města.
Funguje to velmi dobře, roční částku 7 200 Kč s přehledem vyděláme a můžeme si jako
bonus dovolit zaplatit i 1 500 Kč na jakési zdravotní pojištění, před lety jsme využili možnosti
koupit naší Muthině jízdní kolo a občas pošleme také balíček s dárkem. Za těch deset let se
k nám lidé naučili chodit pro vánoční výzdobu, pro pomlázku atd., v tom máme zkrátka
výhodu malého města.
Možná bychom formou sbírky získali peněz víc, nebo možná snáz, ale nám šlo kromě
podpory vzdělávání „kdesi v Africe“ zároveň o to, aby naši žáci si to celé sami odpracovali –
sami dekorace vyrobili a sami pak prodali na akcích, které jsou mimochodem o víkendu.
Myslíme si, že takto to má mnohem větší přínos, než kdyby jednou za půl roky přišli za rodiči
s dotazem: „Mami, potřebuju zejtra dvacku na Afriku.“
Díky tomuto projektu získávají žáci informace o tom, jak se žije v jiných částech světa,
učí se lidské solidaritě a ochotě pomáhat. Ať už budou jednou pomáhat komukoli a jakýmkoli
způsobem. Zároveň si také utvářejí názor na význam vzdělání. V našich podmínkách je
možnost chodit do školy v očích většiny školáků spíš povinností, díky projektu adopce
na dálku si ale můžeme uvědomit, že jsou na světě místa, kde je to zcela jinak, kde by děti
rády chodily do školy a vzdělávaly se, ale jejich rodiče si to nemohou dovolit.
Co dodat na závěr? Kromě jisté práce na víc, kterou to samozřejmě přináší (ale na to jsme
ve školství zvyklí), vidím v projektu jen samé výhody – můžeme mít dobrý pocit z toho, že
pomáháme tam, kde je to opravdu třeba, a zároveň u našich žáků budujeme důležité hodnoty.
Certifikát o adopci, první důkaz, že Muthinu je naše.
Tak šel čas s naší Muthinou…
Můžete vidět fotky s učebnicemi, které díky adopci na dálku dostává. Když pošleme balíček s dárkem, vše je také
zdokumentováno. Je zde i fotka s kolem od nás a také s tzv. vánočními nákupy.
S adoptovaným dítětem jsme v kontaktu, třikrát ročně – školní rok v Keni je totiž rozdělen
na tři části – nám přijde vysvědčení, máme tedy přehled o studijních výsledcích, dostáváme
také dopisy, dříve chodila spousta obrázků...
Několikrát jsme využili možnosti zúčastnit se besed s keňskými koordinátory, které v minulosti
Centrum Narovinu pořádalo…
Ochutnali jsme tak ugali, které uvařil Ben, setkali jsme se s koordinátorem Peterem, který má na starosti Muthinu.
Takto vypadává náš stánek na Mikulášských trzích, Velikonočním jarmarku či Historickém
jarmarku…aneb prodáváme za každého počasí.
Upozornění: sníh na fotografii nemusí nutně znamenat, že byla pořízena v zimě… ☺
PS: Malý soukromý dodatek…
Zapojení do podobného projektu Vám může přinést i to, že jednoho dne navštívíte rodinu adoptovaného dítěte
(Keňa – oblast Makueni, červenec 2016).