Domů

Cesta plná překvapení – „adoptivní paní učitelka“ v Keni

Strávit jakožto učitelka část prázdninového volna ve škole? Dost „ujetý“ nápad, že? Ale zkusila jsem to a nemohu si to vynachválit… O Centru Narovinu jsem se dozvěděla před 9 lety, když naše škola adoptovala prostřednictvím této organizace jedno keňské děvče.

Od té doby sleduji jejich aktivity, několikrát jsem také byla na besedě s keňskými koordinátory adopcí. A musím dodat, že vše sleduji s údivem, zvlášť to, co dokázali vybudovat na ostrově Rusinga ve Viktoriině jezeře, projekt nazvaný Island of Hope – Ostrov naděje.

Vidět to všechno na vlastní oči mi přišlo sice jako báječný, ale naprosto nereálný nápad. Ale i nereálné věci se občas dějí! Stačí pár náhod :-)

Takže jsem 30. června rozdala u nás ve škole vysvědčení a 1. července už seděla s Danou Feminovou v letadle do Nairobi. Přistáli jsme následujícího dne nad ránem v jiném světě, v té „opravdové“ rovníkové Africe jsem byla poprvé. V Nairobi jsme měly zůstat jen pár dní, než Dana vyřeší nezbytné záležitosti v kanceláři. Hned další den jsem tedy vyrazila navštívit adoptovanou Muthinu. Řidiče mi dělal Victor, kluk z Kibery, který díky projektu adopce na dálku získal vzdělání, a tím i šanci na lepší život. Což zní jako otřepaná fráze, ale ve zdejší realitě je to více než pravdivé. Jak jsem ještě několikrát měla možnost vidět na vlastní oči…

Muthina bydlí v oblasti Makueni asi 3 hodiny cesty od Narobi. Jeli jsme úžasnou kopcovitou krajinou plnou zeleně. Oblast je to velmi chudá, lidé jsou závislí na zemědělství, když přijde sucho, mají velký problém se uživit, ale nyní byl konec období dešťů, tak vegetace jen bujela. Projížděli jsme vesničkami, právě probíhal nedělní trh, tak všude bylo živo, někteří spěchali do kostela… Cestovat po keňském venkově není vůbec jednoduché, nejsou tu adresy, značení směru, takže Victor několikrát telefonoval a ujišťoval se, že jedeme správně. Dostával vtipné informace, např. že až projedeme druhou vesnicí, kde bude trh, máme odbočit…

Když jsme dorazili na místo, obě strany byly plné očekávání a zároveň rozpaků. Co má člověk říct někomu, koho zná roky z dopisů, ale vlastně o něm vůbec nic neví? Na co se zeptat? Z jejich strany to bylo asi ještě složitější. Každopádně to bylo setkání milé a příjemné, sešla se celá rodina, postupně se objevovali a zas odcházeli další a další příbuzní, každý chtěl vidět a pozdravit tu bělošku :-) Přesto, že s většinou z nich nás dělila jazyková bariéra, atmosféra byla více než příjemná. Měli potřebu mě v těch nepředstavitelně skromných poměrech pohostit, „musela“ jsem s nimi do kostela. Což byl také moc zajímavý zážitek. Uteklo to velmi rychle a museli jsme vyrazit na zpáteční cestu. Loučení bylo dojemné, ještě společné foto a vyjeli jsme.

Cestou jsme se s Victorem domluvili, že mě další den vezme do Kibery… Když už vidět Keňu, tak se vším všudy! Strávili jsme tam dopoledne, viděla jsem školu, do které chodil, potkali jeho příbuzné. Navštívit největší slum v Africe (a asi i na světě) je zvláštní. Není to místo, kam by bílý turista mířil, z mé strany ani ne proto, že bych se bála, ale spíš mi přijde tak nějak nepatřičné okukovat, jak lidé žijí, a procházet jakousi jejich soukromou zónou.

A jaké to bylo? Říct, že fajn a pěkné, se nehodí, ale vlastně to opravdu bylo příjemné, lidé se usmívali, nijak se nenechali rušit, někteří se se mnou chtěli vyfotit. Děti ve škole byly jako jakékoli jiné děti. Všudypřítomnou bídu a chudobu jsem si uvědomila až při prohlížení fotek, na místě jsem ji vůbec nevnímala.

Pár dnů v Nairobi uteklo a na řadu přišla hlavní náplň cesty, návštěva Rusingy, kde jsme strávili následující 2 týdny. Cesta trvala celý den, vždyť jsme také museli přejet přes půl Keni. Bylo zajímavé sledovat, jak se krajina mění, viděli jsme Masaje se svými stády, opice čekající u silnice.

Na místo jsme dorazili až večer po setmění, tady na rovníku se stmívá kolem 19:00. Tak jsem toho už moc neviděla, zažila jsme snad jen první z mnoha šoků, které na mě během pobytu čekaly. Studenti střední školy tou dobou seděli ve třídě a chystali se na další den… Zvláštní?! U nás určitě. Ale jak jsem řekla, překvapení a šoků bylo víc. Další den to pokračovalo… Když se člověk probudí uprostřed areálu školy, kde se pohybuje 400 dětí, očekává určitý mumraj a hluk. Hrobové ticho tam samozřejmě nebylo, ale dlouho mi trvalo, než jsem uvěřila, že dětí je na Ostrově naděje opravdu tolik. Měla jsem pocit, že s jedenáctiletou praxí učitelky na základce to umím odhadnout:-) Ale neumím…

Na ostrově Rusinga je překrásná příroda, výhled na jezero je naprosto úchvatný, ale já nevycházela z údivu a překvapení z úplně jiných věcí. Jsem zkrátka deformovaná profesí, takže jsem se pozastavovala nad tím, jak motivované a soustředěné jsou děti během výuky, jak se o přestávkách samy zabaví a hrají si i s tím málem (resp. ničím), co mají. Nemluvě o tom, že většina těch starších o přestávce zalehne do trávy se sešitem a učí se. Ale bacha, ne proto, že příští hodinu je písemka! Ale prostě proto, že jim to přijde důležité… Všechny děti jsou usměvavé, působí spokojeně, člověk nepozná, že spousta z nich žije ve zdejším sirotčinci, nemají nikoho a mají za sebou osudy, které člověk asi ani nechce znát… Ve škole se jim opravdu líbí, když skončí výuka, ještě další hodinu tu zůstávají, povídají si s kamarády, hrají si na hřišti. Zdejší škola zkrátka není strašák, či místo, kam člověk chodí, protože prostě musí, ale místo, kde jsou všichni rádi. Vlastně I učitelé odcházeli na můj vkus a na české poměry domů dost pozdě.

Ze zvědavosti jsem se šla podívat na několik vyučovacích hodin a přišly další mé šoky a má překvapení… Tentokrát z práce učitelů. S nulovým vybavením, ve srovnání s tím, co nám přijde v ČR běžné, dokáží zázraky. Tady si člověk uvědomí, že opravdu není důležité, co máme, ale kdo jsme. Panuje přátelská atmosféra, nikdo děti k ničemu nenutí a nenapomíná a ony pracují a učí se, protože je učení prostě zajímavé a baví je.

Samozřejmě takto nevypadají všechny keňské školy, na těch státních jsou např. zcela běžné tělesné tresty. O to větší je můj údiv nad tím, co se zde na Rusinga podařilo. Strávila jsem zde neskutečně zajímavé a příjemné dny. Různé další nezapomenutelné historky bych mohla vypisovat ještě dlouho a dlouho. Bylo to pro mě zkrátka úžasných pár týdnů mezi úžasnými lidmi.

Odjížděla jsem do Afriky s určitými představami, měla jsem myslím relativně dost informací. Čekala jsem obrovskou chudobu, to, že lidé mají málo, realita je ale taková, že nemají vlastně nic. Přesto to na nich nikdo nepozná, jsou v pohodě, neřeší zbytečnosti… Dokáží v těchto podmínkách nejen přežít, ale odvádějí svoji práci takovým způsobem, že může místo jako Ostrov naděje existovat.

Píšu tento článek ještě v Keni pár hodin před odletem zpět, stále plná zážitků, a možná proto vůbec nevím, jak to uzavřít. Nějak nedokáži slovy popsat, co jsem viděla, a vyjádřit, co si o tom myslím. Mám snad jen další otřepanou frázi na závěr… Celých 9 let vím, že projekt adopce na dálku je užitečná a smysluplná věc, nepochybovala jsem nad tím. Ale to, co jsem během těchto pár týdnů viděla, mě v tomto názoru utvrdilo tak na 1000 %. Ani si neuvědomujeme, že to, co tak snadno utratíme za pár kousků nového oblečení, za pár večeří v nějaké restauraci, za spoustu „nesmyslů“, které vlastně ani nepotřebujeme, tady dokáže zázraky.

Bohunka Dusíková