Adopci na dálku jsem začala ještě na vysoké škole v roce 2002, kdy jsem si po odstěhování na kolej do Prahy z rodné Moravy začala čím dál více uvědomovat, jak se mám dobře. Proto mě napadlo vyhledat si více o tomto projektu, který se zrovna rozjížděl. Mému dobrodružnému mladému srdci přišlo vhod nejen pasivní zapojení se do tohoto projektu, ale jsem velmi vděčná, že jsem se mohla aktivně zapojit do celého běhu Centra Narovinu. S dojetím vzpomínám na naše první schůzky dobrovolníků na nádraží na Smíchově, kde jsme plánovali jak zlepšit svět. Roky utíkaly a Centrum Narovinu měnilo své sídlo, a já také své, časem mi přibývaly děti a já se stejně pořád s prací dobrovolnice pro Centrum Narovinu nechtěla rozloučit. Když jsem ale čekala čtvrté dítě, připustila jsem si, žena sezení u počítače a odpovídání na emaily už opravdu nemám čas, tak jsem „své adoptivní rodiče“ předala dalším dobrovolníkům.
Velmi ráda vzpomínám na všechny naše schůzky, semináře, Danu Feminovou a Simču Heřtusovou mám stále ve svém srdci a velmi si vážím jejich práce. Někdy se až nestačím divit, kolik dobrého dokážou kolem sebe rozjet a udržet v běhu!!! Jako adoptivní rodička a zároveň koordinátorka adopce na dálku jsem se dostala 4x do Keni. Při každé z cest jsem si našla čas na setkání s Paulem. Paul je nyní již dospělí a stále bydlí v Nairobi a jsme stále ve spojení. Vzpomínám si, jak jsem ho při prvním setkání uvedla do rozpaků, protože jsem ses ním tehdy chtěla, jakožto se školáčkem, vyfotit v náruči. Nedošlo mi, že je to pro něj něco nezvyklého. Fotku mám doteď vystavenou v jídelně a moje děti mají tuhle nejraději, i když mně samotné je při pohledu na ni trochu hanba, že jsem se ho tehdy tak evropsky zmocnila ☺
Marie Chrástecká