Keňa – zápisek 1.
Na tento výlet za adoptivní dcerou Presslyne jsme se připravovali dlouho a kdyby nám do toho nehodil vidle covid, proběhl by již před dvěma lety. V každém případě čas příprav skončil a doba realizace akce započala ve 4 hodiny ráno na letišti Václava Havla, kde jsme se snažili nabouchat zbytek hraček a plyšáků darovaných a vezoucích pro děti do Keni do narvaných kufrů. Celkem jsme vezli přes 100 kg věcí tvořící 5 panenek, 3 fotbalové míče, 2 deskové hry, knihy, šaty pro Presslyne na promoci, včetně kabelky a šperků, bilión pexes a omalovánek, pastelek, penálů a batůžků, oblečení a již zmíněných nespočet plyšáků, které jsem předtím vložila do pytle a odsála vzduch. Jak mě varovala kolegyně v práci, ne vždy pytel plní předpokládanou funkci, a tak mi plyšáci při poslední revizi kufru vyskákaly ještě doma z pytle ven a natlačit je tam ručně a násilím byla sakra fuška, neb kufr se zmenšil a ty plyšové potvory vyrostly. Omlouvám se tímto medvídkovi, který se již nikam nevešel a musel zůstat doma. Natěšena, plna očekávání na zážitky radostné a budoucí, jsme se postavili do fronty na odbavení, abychom se na konci dozvěděli, že naše letenky nejsou v systému. Krve by se do mě nedořezal. To ne. Výlet je ztracen. Jak to vysvětlím svým plyšákům v kufru? Nahodila jsem výraz sfingy, ale srdce mělo tendenci si odcestovat po vlastní ose, bez ohledu na zbytek těla. Půl hodiny se v systému přehrabovali jak v kupce sena hledající pověstnou jehlu, aby byli 3/4 hodiny před odletem úspěšní. A tak se mohlo po odmrazení letadla vyrazit. Na letišti Charles de Gaulle jsme měli trochu času, plus mínus 10 hodin, a tak jsme se jali letiště prozkoumat. Překvapili mě cedule s odlety a s údajem, že dojít na to správné gate (v našem případě) trvá 20 minut. Nevím, podle kterého chromajzla to stanovili, my to zvládli za 10 minut a začalo nudící se peklo do 20,20 hod. Data mi z tajných důvodů nešla a letištní wifina byla přetížena. Jako správný závislák jsem tudíž nebyla dalece infarktu. Konečně to utrpení skončilo a po dvou obložených bagetách, dvou kafích, dvou pivech, cole, croissantu a buchtě v hodnotě luxusní večeře, jsme nastoupili do letadla Dreamliner 787, který pojme více jak 300 cestujících. Národnostní a etnické zastoupení bylo víceméně vyrovnané, letušky měly na hlavách takové zajímavé korunky z korálků a moc jim to slušelo. Měli jsme před sebou asi osm hodin letu, a tak jsem rozhodla zkouknout keňský film, byť vybavena slovní zásobou angličtiny tak tří slov. Až ho zkouknu řeknu vám, o čem to bylo. ☺
Starý bílý muž sedí s protivnou bílou bábou v obýváku a pijí kafe. Ona je protivná tak, že být chlapem, tak jí uteču nebo vyměním. Střih a retrospektivní vhled do roku 1968, kde náš příběh začíná. Mladá keňská chudá dívka slouží u britských bohatých bělochů, kteří nejsou schopni si po sobě uklidit ani ponožku. Pěkně jí dávají čoud, hlavně panička, která je zralá na vhození do jezera, pakliže by ve filmu nějaké bylo. Pak tu na scéně máme uniformovaného britského vojáčka, který si taktéž neumí po sobě nic uklidit, tak si na úklid vypůjčí hlavní hrdinku filmu. Ta při úklidu narazí na knihu, třeba Bernarda Cornwella, pro autentičnost nejlépe v originále a místo úklidu se věnuje četbě. Vojáček ji vyhmátne a překvapivě místo výčitek ji v četbě podporuje a knihu ji daruje. A tak se stane, jak ostatně se v obdobných případech i stává, že se do sebe zamilují a schovávají si psaníčka v anglickém jazyce na suchém WC na dvorku. Pak to na ně praskne, holku zmydlí a zavřou do sklepa a britská panička něčím vydírá vojáčka, ten něco podepisuje a pak střih a sedí s ošklivou bílou bábou v roce 1990 v obýváku. Co z toho plyne za ponaučení? Dvakrát měř a jednou řež. Přistáváme. 2 bagety, croissant, 2x džus řízlý vodkou a večeře v letadle podávána na stříbře (alobal), mimochodem moc dobrá, skládající se z ryby zalité nějakou bílou nakyslou omáčkou, zeleniny a rýže. Vzhledem k tomu, že je ve vzduchu letadlo k Bohu blíže, v přímé úměře, že dřepím na zadku osm hodin způsobilo, že budu vystupovat asi s miminkem v bříšku, aspoň se tak minimálně a nafoukle cítím. Jdu vyskládat svoje kosti jako puzzle ze sedačky a já a moje mimčo, alá nafouklé břicho, vás zdravíme z Nairobi.
Letadlo přistálo skoro na minutu přesně a než se z něho 300 lidí vysoukalo, začal nás tlačit čas. Na přestup jsme měli jen hodinu a půl, kufry v nedohlednu, gate neznámo kde, jako proč odebírají otisky prstů pouze mě? Tříkrát sundat boty, je mi už v nich trochu teplo. Počasí je takové příjemné 22 C° a tak si to po odbavení štrádujeme pěšourem po letištní dráze k malému letadýlku. Za 35 minut letu nám nabídli kafe, croissant a džus. Startujeme na podzim, přistáváme v létě ve městě Kisumu. Kisumu je přístavní město v Keni v provincii Nyanza a je třetím největším městem v zemi. Leží u Viktoriina jezera v nadmořské výšce 1131 m n.m. na západě. Vzduch je vlhký, ale teplý. Na letišti na nás čeká Johash – vedoucí projektu školy na Rusinga Island of hope Centra na Rovinu. Poprvé v životě vidím své jméno na cedulce v letištní hale a někoho kdo na mě v hale osobně čeká. Nás zase čeká tři hodiny cesty autem do Rusinga. Zadek, kyčle a kostrč již z dlouhého sezení nemám, prostě tyto části těla zamrzly někde mezi Evropou a Afrikou, zbytek bolí jako čert. Míjíme krajinu s různými typy budov, od plechových domků po nové hezké zděné domečky. Všude se něco pase. Buď kráva nebo kozy. Kozy, kozy a zase pro změnu vidím rozpláclou krávu na vozovce a auta se jí vyhýbají. Kráva leží ve škarpě, kráva opět na silnici a kozy je zvesela obíhají. Vegetace je zelená. V Keni se jezdi vlevo, pozůstatek kolonizace Britů je v tomto ohledu hmatatelná. Jezdí se vlevo, předjíždí se zprava, blinkr je ztráta času a na silnici se případě potřeby vedle sebe vejde autobus, traktor, moped, děti, ženy s nákladem a my. Řidič se na nás dozadu stále otáčí a něco brebentí. Jak proboha může řídit auto s otočenou hlavou? Pak mi dojde, že to není řidič, ale spolucestující, když je ten volant vpravo. Kdo má motorku, dělá taxikáře, přičemž 90 % nemá řidičák. Asi po dvou hodinách jízdy zastavujeme v restauraci. Dám si kuřecí s rýží s lehkou colu, pro kterou personál skákl k pumpě. Pivo nemají, prý to jsou muslimové, není to na nich ani vidět, ale já jsem bez piva. Jídlo je strašně dobré a pikantní, porce jak pro celou vesnici a voní ohněm. Vzhledem k tomu, že je zvykem vařit jídlo až po objednáni, tak si drahnou chvíli počkáme. Čas tu je tak trochu relevantní pojem a plyne si tu nějak líně, přičemž nikdo nic moc neřeší a nikdo nikam nespěchá. Za čtyři porce a pití jsme zaplatili 2800 keňských šilinků, což je asi 540 Kč. Cesta dál pokračuje vcelku klidně. Míjíme ženy nesoucí koše a kýbly na hlavě a pestrobarevné šaty jim povlávají kolem těla. Díky kýblům mají takové majestátné držení těla, že by jim to evropské ženy mohly závidět. Děti se vracejí ze škol ve svých školních uniformách a malý capart vleče batoh větší, než je on sám. A všude ty krávy a kozy. Silnice se znatelně mění po přejetí mostu na ostrov. Tam totiž končí asfaltová silnice, a začíná nefalšovaný autodrom. To se nedá nazvat ani polní cestou, neboť to je rigol vedle rigolu, sem tam nějaká ta kráva, která nesmí na silnici chybět, neb tvoří autentičnost daného místa a je třeba ji objet. Po hezkých domech není ani památky a začíná tu syrová, nefalšovaná bída. Oproti tomu Rusinga překvapí svým prostorem a ty děti jsou prostě boží. Chvilku vás okukují a už si vás vedou za ruku. Chtějí se kamarádit. Domov tu našlo na 80 sirotků nebo polosirotků, přestože je kapacit pouze pro 50 z nich, ale oni jsou naprosto bezprostřední. Mimo sirotčince je tu školka, základní škola a střední škola. Děti velmi rychle pochopily, že anglicky to se mnou moc nepůjde a najednou to z nich padá. Ahoooj, jak se máš, pojď se mnou a dobrou noc. Tak bezprostřední děti jsem nikdy neviděla, a to bez ohledu na věk a pohlaví. Ubytovali nás v domečku a já se stydím, že na rozdíl od mnohých z nich mám polštář, deku a moskytiéru. Někteří spí pouze s bundou pod hlavou, Před vchodem si dávají po setmění rande všechny komáři z okolí a je to trochu ruleta, který z nich je nositelem malárie. Tu fakt jako nechci. Děti jdou spát. Před spaním však ještě zpívají písně, jak moc děkují za dárky, které jsme jim přivezly. Trhá mi srdce vidět malé holčičky, které si nosí v hadříku panenky uplácané z hlíny. Přivezli jsme prostě málo hraček. Měli jsme toho nacpat do kufrů prostě víc, víc a víc. Tyhle děti jsou vděčné za cokoliv. Před spaním děti postupně přicházejí a objímají nás, přičemž mě osobně česky šeptají "dobrou noc". Některé podezírám, že si daly druhé kolo. Tyhle děti mají v sobě hromadu lásky. Tyhle děti jsou "nevymazlené" a tak si pozornost snaží pro sebe najít u kohokoliv, kdo je ochotný jim ji věnovat. Je to velmi silné. Dobrou noc
....a mě lítá u hlavy komár.
Rusinga
Ráno jsem se probudila s omotanou moskytiérou kolem pasu. Příští noc to musím vychytat. Sice mám polikliniku hned u nosu, test na malárii není keňskou vládou zpoplatněn a k tomu mám pojištění, ale nemusím vyzkoušet zcela všechno. Něco mě kouslo do nohy a svědí to. Jako správný hypochondr začínám mít všechny příznaky všech chorob, proti kterým jsem očkovaná. Stříkám se ultra silným repelentem, ze kterého dřív padnu na znak já než ten komár. Venku je jak v prádelně – vedro, dusno a horko. Vzhledem k tomu, že dětem končí školní rok a už se neučí, pobíhají a uklízí školní lavice. Jak mezi ně člověk vstoupí, pokřikují naše jména a ten nejodvážnější křičí jak na lesy "pojď se mnou". Vláda rozhodla o ukončení školního roku dříve, než je zvykem, ale kvůli nám většina dětí zůstala ve škole. Ze sirotčince si odváží vzdálení příbuzní děti a ty děti, které nemají nikoho, si berou domů učitelky. Rusinga se tak vylidňuje a v provozu zůstává jen poliklinika, která prakticky jede nonstop. Režim dětí je trochu zvláštní. Do školy chodí běžně s prázdným žaludkem a až v 11 hodin se vrhnou na dva suché tousty a přeslazený čaj. Oběd je naplánovaný na jednu hodinu a večeře je v šest. Jídelníček je pro Evropana dosti monotématický a jí se rukama. První večer mi odněkud vyhrabali lžíci, dnes už jsem jedla solidárně s ostatními. Má to několik výhod, neboť to trvá tak 2x déle, a ještě se nají veškerá fauna pod stolem. Dnes jsme byli pozváni na oběd do místní restaurace na rybu. Ryba se jmenovala Telapie, žije v ve Viktoriiným jezeře společně s krevní motolicí a s hrochem. Na tomto místě se vyskytuje i moucha tse-tse. Jinak ale ryba byla moc dobrá. Na talíři rybí hlava vypadala jako příšera z románu od Juliuse Verna. Viktoriino jezero se rozkládá na území Tanzánie, Keni a Ugandy a je největší sladkovodní jezero na Zemi. Je 320 km dlouhé a 275 km široké. Pivo zase nemají. Jako co toto? Vždyť Keňané nejsou zarýti abstinenti. Kdybych byla v Bulharsku měli by ho všude a hlavu by si mohli klíďo uvrtět. Jenže to jsem ještě neznala kouzelné slovíčko "taska". Taska je jejich pivo a musím uznat, ze opravdu pitelné. Plzeň to sice není, ale člověk zase nesmí chtít všechno. Prostě bier nemají, ale tasku servírka hbitě vyndá z lednice zpoza zamřížovaného baru. Prakticky vše mají zamřížované, přestože je na ostrově skoro nula krádeží. Není to o tom, že by tu žili samé andělské bytosti, ale důvod je zcela jednoduchý. Všichni se tu znají. Kdyby někdo někomu něco ukradl, než by to donesl domů, hned by to na něj prásklo půl vesnice a dotyčný by dostal čočku. Takový spravedlivý linč. Dnes jsem vybrala jménem ostatních adoptivních rodičů novou holčičku jménem MeryAnn. Hledali jsme někoho, koho budou rodiče ve vzdělání podporovat a která by to mohla dotáhnout tak daleko jako Presslyne. Také jsem podpořila místní švadlenu a nechala si ušít dlouhou africkou sukni. Stála mě i s látkou v přepočtu 300 Kč. "Pojď se mnou" nemá boty a není bohužel sám. Protože jsem za čtyři dny, co nejsem doma dosti postila a ušetřila za pivo, tak jsme se složili a dvěma dětem boty koupili. Vím, že je to jen plácnutí do vody, ale vyšly tak na 1/2 cenu co u nás prodávali Vietnamci před ekonomickou krizí. Boty by však potřebovalo minimálně tak deset dětí, když budu akceptovat krosky, co v nich v létě v zimě chodí. Odpoledne jsme se šli podívat do polikliniky. Od běžných ošetření a léčení nemocí tu dělají testy na různé nemoci od malárie až po vzteklinu. K hypochondrickým příznakům jsem rovnou mohla přihodit AIDS a předporodní bolesti. Po večeři děti tancovaly, tak jsem se přidala. Šlo mi to dobře, dětem líp.
Návštěva polikliniky
Včerejší ráno nenaznačovalo, že by se mělo stát něco mimořádného. K snídani jsem si dala rajče, banán, a suchý toustový chléb. Mimochodem banány tady chutnají jinak, a to bude určitě tím, že nepodléhají směrnici Evropské Unie, co se týká zakřivení a velikosti. Vážně proto, že uzrávají normálně na stromě. V tomto zapomenutém koutu světa nic, co by se dalo poživatelného plácnout na ten toust jsem nenašla. Ráno bylo domluveno, že přijedou boty pro "Pojď se mnou" a jeho kamaráda Jospse. V deset hodin byla domluvena návštěva v rodině nově adoptované holčičky MeryAnn, kterou jsem stejně jako Presslyne adoptovala společně se svými kamarády. Na mě zbyla pouze povinnost vhodnou holčičku vybrat. Jak už jsem jednou řekla, čas v Keni nehraje žádnou roli, lidé se pohybují z pohledu Evropana rychlostí šneka, prostě rychlostí, aby se při chůzi moc nezpotili a nemuseli se zřejmě tak často převlékat. Zato na motorce či v autě to se to frčí rigol nerigol, až nám nadskakovaly hlavičky jak mlíko v bandasce. Krávy ze silnice autu neuhnou a psy jsou tak líní, že jen chodí, a tak není divu, že boty ráno nepřijely a za MeryAnn se jelo až v poledne. Cestou jsme zastavili na vyvýšeném místě prohlédnout si krajinu. Netrvalo dlouho a já se rozmázla na štěrku, jedna noha k Ugandě, druhá k Tanzanii a při této akrobacii jsem si odřela koleno. Sorry sorry říká náš místní doprovod. Ach sorry sorry říká řidič. Jako by mohli za mou pověstnou nešikovnost. Pojedeme na polikliniku? Usoudila jsem, že do večera neumřu, a tak jsme mohli pokračovat v cestě. Rodina bydlela asi v tři km vzdálenosti od centra, na kopečku v hliněném domečku bez podlahy jen s udusanou hlínou. Příroda připomínala s trochou fantazie prérii, občas nějaký ten strom, sem tam keř. V okolí se nacházely jen tři domečky a u jednoho vařili něco na ohni. Nazvat ty stavby domy by bylo ode mě velmi velkorysé, tak 10-15 m2. Stěny byly z hlíny, střecha z vlnitého plechu. Maminka byla tichá, neuměla anglicky, hurá můj člověk, tak jsme v Keni dvě, protože tady se děti učí anglicky už od tří let. Prakticky to je podmínka pro přijetí do školy. Vidět MeryAnn v jejím přirozeném prostředí byla radost. Dívka si rozhodně nenechala nic líbit ani od starších kluků, když měla pocit, že jí moc mordují panenku, kterou den předtím dostala. Panenka šla z ruky do ruky, protože nic takového tu děti nemají. Hrají si s tím, co si vyrobí z přírodních zdrojů. Holčičky si vyrobí panenku z hlíny, kluci kopací míč tak, že nafouknou balónek a na něj ve vrstvách motají různé provázky a hadry až to aspoň vzdáleně připomíná míč. Na zpáteční cestě jsme se stavili asi v jediné hospodě na ostrově. Ostrovů je celkem na jezeře 900. Dala jsem si kuřecí s rýží. Masa byla běžná porce, zato rýže bylo uvařeno asi kilo. Bylo to moc dobré, jen se divili, že jsem tu rýži nedojedla všechnu, nejraději bych ji vzala dětem. Děti v sirotčinci mají na talíři také velké porce, ale v drtivé většině ugali. To je pro představu kukuřičná forma škubánků, co kuchařka zapomněla osolit a omastit, prostě takové neslané nemastné a vůbec mi to nechutná. Když své porce děti nedojí, uplácají si ze zbytku kuličku, kterou si vezmou na noc do postele.
Po obědě začali shánět kluky, kteří mezitím odjeli domů na prázdniny. Jeden z nich to měl tři km, tak se čekalo až v těch kroskách bez podrážky dorazí. Den předem jsem klukům obkreslila nohy, za účelem správné velikosti bot. Proč jsem to tak podcenila, že jsem se nezeptala přímo na velikost nohy, nechápu. Joash přivezl boty velikosti 32 a 36, ale kluci měli, jak sami řekli 37 a 40, přestože měl Joash k dispozici obrázky s obkreslenou nohou, boty s obrázky nekorespondovaly o několik čísel. Očividně mají muži napříč kontinenty společný hendikep. Naprosto nulovou schopnost odhadu 3D reality, neboť nakreslena noha převyšovala botu na první pohled o celý palec, nechuť chodit na nákupy, potažmo ty boty vyměnit a snaha bagatelizovat své selhání slovy "fakt to nebude dobrý?" A tak se kluci posadili do auta a jelo se na výměnu. Mezitím byl čas zajít na polikliniku vydezinfikovat si koleno. Sedla jsem si do čekárny mezi lidi s malárií, AIDS a těhotné na jedné lavičce, některým bylo tak blbě, že na lavici leželi. Doktor usoudil, že mé krvavé koleno je nejzávažnějším zdravotním problémem ze všech ležících a sedících lidí v čekárně a šla jsem přednostně. Ok, tam mi stříknou na koleno něco jako Septonex a půjdu. Kdepak. Lehnout na lůžko, sundat botu, trojí vyčištění, nalití půl litru dezinfekce, a to za přítomnosti dvou zdravotníků. Práce na 10 minut. A pak sdělení lékaře, že mám mít odpočinek a dostanu prášky na bolest. Na bolest? Jako já jsem trochu paní au au, ale mám své hranice. 2x jsem se ujistila, že rozumím překladu dobře. Ošetření bylo zadarmo, neboť se jedná o první pomoc. Zachráněna před bídnou smrtí jsem si došla ke švadleně, která šila od rána do večera a bydlela v plechové boudě bez podlahy, pro hotovou sukni. Ušila jí perfektně. Byť prostředí vypadá syrově chudě a až na první pohled nebezpečně, všichni se s námi zdraví a podávají nám ruce. Děti nastavují dlaně, aby si mohly s námi plácnout. Nikdo, vyjma místního blázna, neškemrá o peníze. Nemám však iluze o tom, že ceny nejsou pro bílé jiné než pro místní, ale i tak je to pro nás levné. Za osm banánů a pět pomerančů jsem zaplatila 100 Ksh (21 Kč), přičemž cena se tu počítá na kusy, nikoliv na váhu. Od jedné rybářské rodiny jsme dostali rybu, připravily nám ji ženy z centra, tak jsme se s nimi o rybu podělili a společně se navečeřeli. Večer nám už nezbylo než se rozloučit, nechat se omačkat všemi dětmi a sbalit se do Nairobi.
Odlet do Nairobi
Ráno jsme vstali za tmy v pět hodin ráno a já se bála rozsvítit na verandě. Fakt jsem se bála toho malého létajícího hajzla z rodu Anopteles, který si houfně dával dostaveníčko u světla se svými kámoši a je nositelem malárie. Přijel řidič, tak chtě nechtě jsem musela projít uličkou smrti, tj. verandou s miliónem krvežíznivých upírků. Tak snad mě ten smradlavý náramek proti komárům, co mám stále na ruce zachrání. Cesta probíhala stylem mlíko v bandasce, nikoho jsme skoro nepotkali, jen ujuchaný, tancující pestrobarevný průvod svatebčanů, resp. jeho mužskou část tancující na silnici. Trochu mi to připomínalo nemakačenka z Hare Krišna z Václaváku. Moc nebylo poznat, zda se ženich s nevěstou již vzali, nebo to neštěstí mají stále ještě před sebou. Do Kisumu na letiště nás řidič dovezl v rekordním čase, a ještě za to chtěl pochvalu. Nemohla jsem se z auta skoro vysoukat, jak mě bolely všechny kosti a nejraději bych řidiči rozškubala řidičák, pokud vůbec nějaký má. Hned co se za námi zavřely dveře započala předletová procedura, kde kupodivu chtěli do rentgenu i sandále, které se rozhodně zouvaly lépe než glády. Sláva jednou konečně nepípám. Pokračujeme se odbavit a získáváme boarding pas a opět nás řadí nesmyslně k stejnému rentgenu, kterým jsme právě prošli. Ok, tak druhé kolo, proč ne, času je dost, a co myslíte – pípám, přestože jsem během deseti minutového kolečka nestihla z leknutí spolknout ani kancelářskou sponku. Po ohmatávací kontrole se ukázalo, že jsem čistá jak anděl, nikoliv terorista s bombou u pasu, a tudíž mohu odletět. Konečně Nairobi. Hlavní a největší město v Keni, které získalo svůj název po masajské frázi "Enkare Nyrobi", což znamená "studená voda". Studená je však v reálu podle mě jen voda ve sprše. Jinak to odkazuje na řeku Nairobi, která městem protéká. V Nairobi žije pres devět miliónů obyvatel a ten binec na to vypadá. Jestliže mi přišel Kisumu a Rusinga jako klidná a bezpečná oblast, tohle je pravý opak. Na letišti na mě čekala Presslyne, kterou jsem poznala hned na první pohled. Byla to krásná, štíhlá černoška a nelze popsat ani slovy naši vzájemnou radost, že se konečně vidíme. Její adopce na dálku byla započata před 18 lety a teď tu přede mnou stála namísto sedmileté holčičky dospělá žena s ukončeným vysokoškolským vzděláním. Ten pocit, který ve mě koloval od hlavy až k patě a pak třikrát stejně, nelze ani popsat slovy. Chytly jsme se za ruku a společně s ostatními šli do garáží, kde na nás čekala dvě auta. Před odjezdem nás Presslyne přivítala masajským zvykem a zahalila do kostkované látky. Pres den jsme udělali krátkou projížďku do centra Nairobi a navštívili City Square, kde se nachází většina vládních budov, které se nesmí fotit, ale to mi řekli až po páté fotce. V centru se nachází dále mrakodrapy, luxusní hotely, restaurace a obchody. Já jsem zavítala do masajského obchodu, kde před vchodem stála stráž a člověk musel projít rámem jak na letišti. Večer nás Ken, vedoucí keňské pobočky Centra na Rovinu, pozval na večeři. Bylo to skopové s něčím zeleným, co připomínalo špenát a hovězí a hranolky. Pro milovníky alkoholu jen dodávám, že se v restauraci nerozléval a museli jste si koupit celou láhev a litrový Jack Daniels vyšel na 210 Kč. Ještě, že to nepiji.
Nairobi
První noc v Nairobi jsem spala jako by mě do vody hodili, aniž bych cítila ty nerovnosti jak Středohoří Mont Kenya na mé matraci. Moje záda mi to však ráno nezapomněla vyčítavě připomenout. Když jsem se složila do vzpřímené polohy, začaly přípravy, protože dnešní den nás Presslyne pozvala k sobě domů na návštěvu. Předešlý den jsem jí dala část dárků, respektive šaty a kabelku a mimo jiné jsem přivezla i obnošené šaty po dceři a jedny elastické po mě, aby je někomu potřebnému věnovala. Ze všech dárků byla strašně nadšená. V deset hodin tj. v přesně domluvenou hodinu, což je na Keňany něco velmi neobvyklého a považuji to prakticky až za projev úcty, přišla éterická bytost v mých šatech a neskutečné jí to slušelo. Preslyne bydlí ve slamu Nand, kde opravdu bydlet nechcete. Vidět chudobu v tak v surovém stavu, vás až pohltí. Na rozloze 2,5 km2 bydlí i 300 tis lidí na kilometru čtverečním. Procházeli jsme tento bohem zapomenutý a neutěšený prostor, jeho jednotlivé ulice s obchody, kde pekaři mleli kukuřičnou mouku, řezník prodával maso, grilovaly se kuřata a restovaly hranolky a já hned věděla, že tady se mi čůrat rozhodně nebude chtít i kdybych si měla udělat na močáku uzel. Ve slamu si můžete koupit všechno na co si vzpomenete a ani k tomu nepotřebujete žádnou hotovost. Peníze se převádějí při transakci přímo z účtu na účet, z mobilu na mobil. Proto každý Keňan mobil má, nemít mobil jako by nežil. Ve slamu byl obchod s potravinami, směnárny, obchod s oblečením, s obuví, kadeřnictví a hospody. Je tam prostě všechno na co si vzpomenete, jen to vypadá jinak a dost děsně. Ulice nejsou vyasfaltované a když zaprší celý slam plave v bahně. Trvalo skoro hodinu, než jsme se vymotali těmi smradlavými a špinavými uličkami, přičemž jsme vypadali jako pěst na oko. Nevím kolik běžných turistů by našlo odvahu do slamu jen nakouknout, natož tam vlézt, ale díky místnímu doprovodu jsem se cítila zcela bezpečně. Bratr Presslyny ode mě odháněl kohokoliv, kdo se netvářil přátelsky. Presslyne nám všechno podrobně popisovala, jak slam vlastně funguje a jak postupně půdu vláda rozprodává Číňanům či Indům, protože obyvatelům slamu žádná půda nepatří. Zdenda mi to trpělivě všechno překládal. Investoři na této půdě pak staví velké obytné domy, přičemž osud původních obyvatel slamu nikoho nezajímá. Děti kroužily kolem nás, halekaly, zdravily a podávaly nám ruce. Po ulicích se procházely krávy a povalovali psi. Na ulici se odehrával celý život. Vetší děti měly jako baťůžky na zádech zamotané v šátku své mladší sourozence. Dorazili jsme do obydlí, kde bydlí Presslyne se svým tatínkem. Jednalo se o boudu z plechu, jednu z řady plechových boudiček. Protože dcera nemůže spát v jedné místnosti se svým otcem, na noc odchází ke své tetě. Tatínek nás vřele přivítal, předali jsme dárky pro celou rodinu a mimo jiné si zahráli pexeso a Člověče nezlob se, co jsme přivezli dětem. Poté se podávalo jídlo ugali s udušeným nasekaným dýňovým listem a ty smradlavé rybičky, které jsou prý jejich oblíbené a na naši počest dnes bylo maso (ty rybičky). Jako dezert byla sladká kaše, která se pila z hrnečku a dodá energie, že můžete skálu lámat. Spolkla jsem bez reptání, co mi bylo naloženo a ani jsem ze zdvořilosti nepípla. Dozvěděli jsme se, že aby mohli v boudě svítit elektřinou, musí si předem koupit od energetické společnosti žetony, které pak vhazují do kasičky umístěné v boudě a pak mohou po určitou dobu svítit. Na návštěvě jsme pobyli asi 2,5 hodiny a stejnou neutěšenou cestou se vydali zpět. Před tím nám bratr Presslyne ukázal studnu, ze které berou vodu, WC (udělala jsem si druhý uzel na močáku) a sprchy, kde se sprchuje kýblem. Cestou nám Presslyne ukázala základní školu, kterou navštěvovala a kde si ji jako nejchudší vybrali do projektu adopce na dálku a tím dostala šanci změnit svůj život, čehož využila měrou vrchovatou. Vzhledem k tomu, že nás celou dobu doprovázel Presslyn bratr cítila jsem se bezpečně, jen tahle nesourodá skupinka vypadala jak spadlá z nebe. Na hotelu jsme pozvali oba sourozence na večeři. Vybrali si kuřecí špalíčky s hranolky. Snědli čtvrtku porce a pak oba řekli, že již nemůžou a nechali si jídlo zabalit. Já jsem i po kaši co skály láme zblajzla všechno a nic jsem nikomu nenechala. Bylo nám jasné, že to je jejich první návštěva takové restaurace a že to jídlo nesou domů rodině.
Další den
Dnes jsem měla hodně plánů a skoro nic jsem nestihla. Ten, kdo mě zná moc dobře ví, že jsem pošuk, který musí všechno zkusit, všechno ochutnat a všechno nové vyzvědět a vyzkoušet. Naprostá absence angličtiny mě nemůže zastavit. A tak jsem se rozhodla, že strávím šest hodin v kadeřnictví ve slamu, kde podpořím kadeřnici a kde si nechám udělat copánky s příčesky, ať jednou vypadám jako že fááákt mám vlasy a ne těch 5 chlupů dvěma řadami co mám od příhody na hlavě. Prosím vás nedělejte to. Tak blbej nápad mohu mít jen já. Přání bylo mít vlasy do mikáda max. po ramena. Vkládám požadavek do překladače, do háje řidič, na kterého wifi jsem připojena zmizel i se signálem, maluji obrázek, ukazuji po ramena. Výsledkem mám hřívu jak africká královna až pod prsa, nicméně jsou vlasy těžké jak kráva, že asi za chvilku přepadnu dozadu nebo mi rovnou skalpují celou hlavu. Už to točím do maxi drdolu ve snaze ulevit hlavě. Zítra jedeme na Safari na tři dny a nepředpokládám, že tam bude wifi. Presslyne mi to zamotá po africku do šátku a hned jak se vrátím běžím do slamu si to zkrátit po ramena a beru si sebou překladatele.
Safari – Maasai Mara
Dnes jsem se probudila v 4,25 hod, tj. v čase, kdy běžně chodím do práce. Probudila jsem se v poloze, v jaké jsem ulehla, a to s rukama na čele, na břiše a přidušená polštářem. Copánky se mi otiskly na tvář a dokončily můj neobyčejně exoticko-šílený vzhled. Včera večer jsem měla problém sundat tričko a vzít si noční košili. Holt tykev myší dírou neprostrčíte. Presslyne, která s námi jede na Safari přijde ráno o hodinu dříve, aby mi ty vlasy utubovala do šátku a já se tak nezvrátila naznak. Mám ze sebe hroznou prdel, protože jsem debil, ale tři dny to snad vydržím. Včera mě Presslyne nabádala ať si vezmu prášek na bolest a mě to znovu utvrzuje v tom, že jsou ti Afričani trochu víc přecitlivělí, takže až jí tu před odjezdem nechám celé balení Ibalginu, to bude radosti. V sedm hodin přišla Presslyne, namotala mi to roští do velkého drdólu a ejhle, hned jsem přestala přepadávat dozadu nebo kam vítr zavál. V osm hodin přijel džíp a hurá směr Safari – národní park Maasai Mara. Jestliže jsem měla dříve výhrady vůči jízdě řidiče na Rusinge, hluboce se mu v tiché vzpomínce omlouvám. Jízda alá mlíko v bandasce si zcela nezadala s jízdou alá utlučeme máslo. V džípu jsme všichni skákali zprava doleva nahoru dolu a můj drdol plnil funkci airbagu. Připadala jsem si jak pingpongový míček na stole. Řidič to pálil po prašné cestě koza nekoza, krávy dobrovolně odskakovaly z cesty, protože je řidič vytruboval. Cestou jsme 2x zastavovali u masajských shopů, kde to měli tak předražené, že co jsem koupila v Nairobi na masajském obchodě bylo tady asi tak 100x dražší, a ještě ti hajzlíci jeli v tvrdých dolarech. Se divím, že při tomto kapitalisticky – tržním způsobu života nebydlí Masajové ve vilách s bazénem a stále pasou kozy, nosí na sobě pestrobarevné oblečení a přes to všechno ještě deku, aby v tom vedru asi nezmrzli. Savana připomínala americkou prérii, kolem cesty se pásly žirafy a zebry. Řidič však jel tak rychle, že jsem viděla jen šmouhu za oknem, nikoliv zvířata. Po hrůzostrašné cestě, majíce někdy pocit, že se džíp převrátí na střechu jsme dorazili do masajského campu, kde nás vyklopili v podobě šesti kostek másla a ubytovali ve stanech s postelí, sprchou a WC. Po obědě jsme vyrazili do parku. Namísto skautů u vstupu v národním parku Yellowstone v Americe, nás kontrolovali vojáci. Odevzdali jsme ke kontrole pasy a netrvalo dlouho viděli jsme u cesty žirafu, slona, antilopy a buvoly. Národní park Maasai Mara má rozlohu 1510 km2 a je pojmenovaný po původních obyvatelích – Masajích, kteří dodneška v parku pasou stáda krav. V rezervaci dominují savanové louky, občas je vidět s akátovník a lužní lesy. Rezervace sousedí s Tanzánií, kde přechází v park Serengeti. Jednotlivé džípy se propojovali vysílačkou a když dal někdo echo, všichni ihned sešlápli plyn a vyrazili na lov fotek. Na místě se pak sjelo i 3-5 džípů. Osazenstvo našeho džípu již bylo v plném losu Sportky a jak ty míčky poskakovaly sem a tam, můj airbag tloukl do kapoty jak Masaj do bubnu. Lev s lvicí leželi ve stínu na dva metry od nás a naše přítomnost je vůbec nezajímala. O kousek dál lvice někde šlohla Masajům masajskou krávu a se třemi lvíčaty ji žrala. Na dva metry jsme ji vůbec nezajímali a když dospěla k závěru, že ji moc koukáme do talíře, odtáhla krávu více do roští. Z roští pak byla vidět jen noha s kopytem. Všechna zvířata se tak v poklidu procházela jen šakalové mi zdrhli ze záběru. Bylo to něco nezapomenutelného, úžasného a krásného, jak z filmu Vzpomínky na Afriku. Zítra vyrazíme v 6,15 hod ráno a bude to na celý den.
Safari druhý den
Protože elektřinu tady nahazují jen v době od 19 do 22 hod a pak je tma, že by se dala krájet a na vlastní nos není vidět, byla večerka včera v deset a šlo se spát. Spíme s Presslyne spolu ve stanu a její nadšení, z tak pro nás banální věcí jako mít vlastní postel, nemělo konce. Běžně totiž sdílí jedno lůžko se svou sestřenicí a když tetě přijede návštěva, musí hledat azyl u své kamarádky. V noci hodně foukalo a čekala jsem kdy nás to odvane do parku, nebo kdy začne pršet. Zvířata na sebe řvala jak pominutá, rozpoznala jsem jen psy, kteří štěkali na ten zbytek a opice které jim k tomu sekundovaly. Pak vše utichlo. Vítr, řev všech zvířat v savaně, i ti psi zmlkli a bylo naprosté děsivé ticho jak v hororu. Ještě jsem se zapomněla zmínit, že Presslyne při odjezdu na Safari přišla ve štrasových náušnicích, které jsem jí přivezla na promoci a v stříbrno/bronzových šatech, které jsem jí přivezla jen tak a v zimní koženkové bundičce s koženým límcem a v sandálcích. Dalo mě dost velkou práci ten úžas na sobě nedát znát. Sandále se ji rozpadly ještě dříve, než jsme dojeli do kempu, takže se volal mototaxi (kluk na motorce), který ji odvezl do vesnice koupit tenisky. Podezírám jí, že to jsou její první tenisky, co má na noze, soudě podle výrazu naprosté blaženosti. Někdy si říkám, zda by nestalo za to odlifrovat do těchto končin na prázdniny české děti, že by si všeho více vážily a nechovaly se někdy jako rozmazlení spratci. Byli jsme poučeni, že musíme všechny věci schovávat a stan zavírat, protože jinak nám věci šlohnou oprsklé opice. Pokud mi ty blbky šlohnou prášky na tlak, tak se druhého dne ve zdraví nedožijí, nicméně bych bez prášků nemusela dožít i já, a tak jsem si je vzala raději s sebou na výlet. Opět v parku a opět ping-pong. Už jsem poučena. Jakmile někdo začne vzrušeně mluvit do vysílačky a náš řidič začne odpovídat "kuďa, kuďa", bude následovat sešlápnutí plynu a čím větší zvíře, tím, vzrušenější výkřiky do vysílačky. Prostě u kuďa je nezbytné se chytnout madla, u kuďa kuďa se zapřít o sedadlo před vámi a u kuďa kuďa kuďa hrozí vystřeleni cestujících jak kuželky na bowlingu rovnou otevřenou střechou džípu ven. Kuďa, kuďa, kuďa, eheeee kuďa, to už nechcete zažít ani vy, to narazili na lva nebo slona a plyn je sešlápnut snad až k podlaze. V tomto případě to byli lvi, kteří trhali, jak jinak masajskou krávu. V parku jsme viděli snad všechna zvířata, co tam žijí, včetně krokodýlů a lenivých hrochů, kterým koukaly z vody jen hřbety, či byli rozpláclí na břehu na sluníčku. Lvice s lvíčaty, co včera ukradla Masajům krávu, nechala na místě jen kosti, a to co nesežrala s mláďaty o to se postarali krkavci posedávající kolem cesty a koukajíc na nás tak nějak divně, že nebudu raději domýšlet. Stáda antilop a zeber se pásly na dosah od nás a vůbec je naše přítomnost nevzrušovala. Stačil jeden sloní krok a slon seděl se mnou v džípu. Nejvíce to měli na háku lvi, ti snad ani neotočili hlavy a na dva metry od nás se jen nažraní vyvalovali. Cela savana byla poseta od slunce vybělenými kostmi těch, co to nedali z čehož plyne jedno poučení. Nikdy nebuďte poslední nebo vás něco většího sežere. Oběd formou pikniku jsme si rozbalili u cedule nabádající k zachování pořádku, přičemž koukám, že v křoví je pěkný binec. Netrvalo dlouho a pochopila jsem proč. Přiběhly opice a postupně nám ty mrchy ukradly jablko z auta, čipsy v sáčku. banán a jogurt v kelímku.
A že by si to po sobě uklidily, to fakt jako ne.
Masaijská vesnice
Ráno jsem se probudila před budíčkem, protože se ve stanu rozsvítilo světlo, jak nahodili generátor a na hodinu pustili elektřinu. Když ji včera ve 22 h vypli, zapomněly jsme s Presslyne vypnout vypínač. S Presslynou to ani nehne a spí dál. Je zabalená do tří vrstev přikrývek a já jen do prostěradla, byť uznávám, že i na mě je dnes trošilinku chladno. Když se tento výlet domlouval, byli jsme nabádáni, abychom si vzali hodně teplého oblečení, že v noci padají teploty a bude zima. Zima v podání Afričanů je 20 stupňů a dnes ráno bych to odhadla tak na 18, dobrá vezmu si svetřík. Vítr fouká, ptáci jsou po budíčku a vyřvávej to na celý svět. V noci mi za hlavou chodili sloni, což mi posléze Masajové potvrdili. Dnes nás čeká Masaijská vesnice a návrat do Nairobi. Začínám mít nedostatek čistého oblečení, protože jednak mi půlku předepsané hmotnosti v kufru zabraly hračky a knihy a zároveň jsem část svého oblečení v záchvatu konání světového dobra a humanity věnovala dětem nebo Presslyne, a teď mám prd. Na tento výlet si vzala prakticky vše co jsem jí věnovala, a tak nezbyde nic jiného, že se obětuji a až se vrátíme do Nairobi půjdu s Presslyne a s nějakým mužským černým doprovodem nakupovat. Bez body garda se v Nairobi žádná žena neobejde a pokud bude místní tak budu mít poloviční ceny. Masajská vesnice je vzdálená asi 0,5 km od campu. Ekologie Masajům nic neříká, tak je všude pěkný bordel a plasty se válej po okolí, a proto mají štěstí, že neumím anglicky, neb bych je za to postavila pěkně do latě. Syn Masajského náčelníka však anglicky umí dobře, tak nám líčí život ve vesnici. Ve vesnici žije přibližně dvě stě lidí, podle bince okolo bych řekla tak pětiset. Všichni muži mají společného pradědečka, ženu jim rodiče buknou ve vedlejší vesnici už jako malé dítě, není výjimkou, že již v matčině lůně a pak jen doufají, že to bude holka. I sem přišel pokrok, neboť žena dříve vylétala z rodinného hnízda po první menstruaci, teď jí alespoň nechají vystudovat základku. Masajové nevěří na lásku a muž si může vzít tolik žen na kolik stačí a kolik uživí. Chvilku jsem si lámala hlavu proč tam tak skotačí a vyskakují do výšky jako cvoci a oni představte si od dětství trénují na slevu. Čím výše muž vyskočí, tím vetší má slevu na ženu svého života, kterou sice nemiluje, ale má hodnotu 10 krav. Ti nejlepší skokani tak ženu mohou vyskákat za 5 krav, tak se každý snaží ušetřit, přičemž krávy dostane otec nevěsty. Masajové ženu hodnotí podle lýtek, takže žádné "ta má pěkné kozy", ale "ta má pěkná lýtka". Proporčně bych vyhovovala (čím silnější, tím lepší), jen bych řekla, že mám trochu na místní poměry vybledlejší odstín. Takže dejme tomu, že zaslíbená žena je vyměněna za 5 až 10 krav podle vytrénovanosti ženicha ve skoku vysokém a přijde do manželovy vesnice. Po tradiční svatbě, kde ženy a muži společně juchají, přičemž slovo společně je velice důležité, neb jinak společného ženy a muži nic už moc nedělají, vyjma slavnosti při obřízce, ale mám velké pochyby, zda to tak nadšeně prožívá i ta nešťastnice. Žena si nejdříve musí uplácat z jílu a kravských lejn chatrč. To jí trvá asi dva měsíce a chlap ji s tím nepomůže a teprve potom se muž k ženě milostivě nastěhuje. Kolik žen, tolik má muž chatrčí a pendluje tedy mezi nimi. V chatrči bydlí žena s manželovými dětmi, vaří pro sebe, děti a manžela, kdyby přišel. I kdyby jedna vařila lépe než druhá, žádné protekce se neuznávají, žádná z žen si lepší postavení nevyvaří. Každých devět let se celá vesnice kompletně přestěhuje, protože životnost jílovokravského domečku je právě jen devět let, než jim ho úplně sežerou termiti. Po cestě jsem potkávala ženy se sekerkou, jak šly na dříví, což je ostatně taktéž jejich práce. Řekla bych, že muži to mají o dost lepší. V 15 letech je vyženou z domova do savany, kde musí přežít pět let a když je nic nesežere, tak se ve 20 letech vrátí do vesnice a mohou se ženit. Taková Masajská vojna. Při svém poflakování po savaně postupně narazí na další flákače z jiných masajských vesnic, takže jich pak táhne celá tlupa. To už je pak hračka zabít lva, což je po pěti letech propustka domů. Masajové jsou pěkní Židé a kdyby z nás nevydyndali nehorázný prachy, tak nás nepustili snad domů. Mohu se tedy pochlubit nejdražším korálkovým náramkem co jsem kdy nedobrovolně koupila. Jinak jsou to ovšem mírumilovní věřící křesťané, chodící v neděli do kostela. Vyrážejí si jeden zub, aby se v širém světě navzájem poznali. Náčelníkův syn nás rozstřelil hláškou: „Odkud jste? Z České republiky. Ok, já odsud“.
Opět Nairobi – Pátek 2. 12. 2022
Dopoledne jsme s Presslynou zabíjely čas a hrály si přes Google překladač na tichou poštu, neboť v kanceláři Centra na Rovinu byl šrumec. Připravovaly se zásilky do Česka, které povezeme, bylo zapotřebí si zarezervovat apartmán a letenky do Mombasy. Řidič Tobias byl objednán už na desátou hodinu, ale do centra jsme se vydali až po dvanácté. Tobias se smál, že je to v pohodě, prostě takový běžný africký čas. Taxi je tu podle mě na jejich poměry vcelku drahé, a proto lidé běžně jezdí veřejnou dopravou nebo mototaxikem (motorka), běžně ve třech. Jet autobusem je děsně vtipné, aspoň tedy pro mě. Vyskočí chlapík z minibusu a začne vykřikovat kam se jede a lákat na cestu. V buse, který sotva drží pohromadě, řve africká hudba, že pak ani nepoznáte, zda lidé na sedačkách poskakují v rytmu hudby nebo z výmolů na cestě. Během cesty vybere chlapík jízdné, zakřičí stanici, někteří odtancují, druzí přistoupí, žádnou zastávku nevidím a vyklopí nás to rovnou na silnici. Číselné označení autobus nemá a cestující, když není místo, si sedají vedle řidiče. Protože mi to všechno přijde tak exoticky vzrušující, doufám že se ještě svezu autobusem, protože pražská linka 136 z Proseka na Floru mi přijde vedle toho děsně nudná. Co se tyká taxíku, buď si ho zavoláte přes mobil, který když přijede a vidí bílý obličej, tak vás natáhnete jak gumu od tepláků a cena se ztrojnásobí. Nebo si ho sjednáte na celý den za 5000 Ksh (x0,21 a jste v Kč) plus 500 Ksh na benzín a máte řidiče k dispozici po celou dobu. Náš řidič zároveň plní funkci průvodce a body garda v jednom. Chceme-li ušetřit necháme za sebe jednat Presslyne a tváříme se, že k ní nepatříme. Zda to funguje nevím, protože té jejich hatmatilce nerozumím. Myslím, že to není pouze můj problém, ale zřejmě i jich samotných, protože v Keni se hovoří 69 jazyky a jenom v kmeni Presslyne, který se jmenuje Abaluhya se hovoří 18 nářečími a navzájem si nerozumí. Když se řekne kmen představila jsem si tak akorát Vinnetoua z kmene Apačů, ale Presslyn kmen má v současnosti okolo 2.500.000 členů. Úředním jazykem v Keni je angličtina a svahilština. Postupem času z toho Keňané udělali hovorovou anglosvahilštinu, kterou když si nadávají aspoň si rozumí. Řidiči během jízdy troubí "tú, tút" uhni debile, nebo "tú tút" čau kámo už jsem tě dlouho neviděl", rozdíl tak poznáte pouze v intenzitě mačkání klaksonu nebo v intonaci hlasu. Naše první cesta toho dne vedla do Národního muzea. Silnice byla zasekaná, všichni poskakovali v koloně, motorky se proplétaly kolem aut a auta se předjížděla s centimetrovou mezerou. Do toho po silnici pobíhali prodavači oříšků, elektroniky, ovoce nebo ručníků. Ten den, jak jsme se dozvěděli, byl nejen pátek, ale začaly prázdniny, a hlavně byl výplatní den. Vstup do muzea pro Presslynu byl 200 Ksh, pro bílé 1500 Ksh a tak to je všude a se vším. Ke všemu nemůžete jen tak přijít a koupit si lístek. Hotovost nebrali a terminál na karty, ostatně jako skoro všude, vyjma Carrefouru, nefungoval. Tak Presslyne od nás vzala hotovost, někam odběhla, tam ji převedli na účet peníze a hurá jdeme koupit vstupenky. Aha. Presslyna má na účtu mínus 300 Ksh, takže dorovnáváme účet a hurá jdeme do muzea. Špatně jsme rozuměli, pokladní nekompromisně požaduje stovku, Presslyne odbíhá, převádí, platí telefonem a hurá konečně můžeme do muzea. V národním muzeu byla výstava předmětů různých keňských kmenů, expozice svahilské kultury nebo archeologických vykopávek. Poté jsme sedli do auta a odskákali v koloně se podívat na Kenyatta Univerzita, kde Presslyne studovala. Ohromila mě rozlehlost komplexu, přestože jsem věděla, že Kenyatta Univerzita je druhou největší univerzitou v Keni, kde studuje 70.000 studentů. V komplexu se nachází mnoho fakult, základní škola, střední škola, hostely, kluby, koleje, nemocnice, univerzita má dokonce vlastní sanitky a autobusy. V komplexu se nachází největší knihovna ve východní Africe. Tohle je jiný svět než svět, ve kterém Presslyne vyrůstala a to, že do této vyšší sociální bubliny mohla nahlédnout jí utvrdilo v tom, že jak nám sama řekla, udělá vše proto, aby dosaženého vzdělání maximálně využila tak, aby sobě a rodině zajistila lepší život.
Sobota
Den jsme začali brzo už v 9 hodin, protože jsme měli den nadupaný až po střechu. Presslyne dorazila hrdě na minutu přesně a jak sama sebe pochválila, přišla po evropsku. Řidič přijel v 9,03 a stejně jako Presslyne byl na svůj výkon náležitě pyšný. Když to srovnám s prvním dnem, kdy oba přišli pozdě asi o půl hodiny, fakt je to výkon. Už v Praze jsem si našla zajímavosti, které bych chtěla v Nairobi vidět a teď jsem si svůj seznam postupně odškrtávala. Nejdříve jsme se jeli podívat do Muzea Karen Blixen. Kdo četl její knihu, nebo viděl stejnojmenný film s Robertem Redfordem Vzpomínky na Afriku, tak je v obraze. Muzeum se nachází v domě, kde Karen žila a kde měla kávovou plantáž. Byl zde vidění koloniální nábytek, její dopisy a různé další předměty, které používala, přičemž v tomto domě údajně přivítala i britského prince Eduarda. Zaujaly mě také dvě světelné lucerny, které Karen vyvěšovala na zápraží. Jedna mělo modrý filtr (jsem v pohodě, pojďte dál), druhá červené světlo (mám blbou náladu, neotravujte). Na její kukačkové hodiny se chodily dívat všechny děti z okolí. Karen měla černého sluhu u kterého rozpoznala velký intelektový potenciál, a proto ho poslala do školy v Nairobi. Ten nakonec vystudoval práva a stal se z něho první černošský soudce. Její kniha byla přeložena do mnoha jazyků a samotný Hemingway o teto knize prohlásil, že to je nejlepší kniha o Africe, jakou kdy četl. Karen za svého života vydala knihu pod mužským pseudonymem, protože ženy nemohly publikovat a psát knihy a až po její smrti se dočkala autorství a uvedení svého jména na přebalu knihy. Součástí prohlídky byla i velká zahrada, kde se doposud nacházely stromy, které Karen vlastnoručně vysázela. Zahrada byla rozlehlá a ve stínu stromů posedávalo na lavičkách několik návštěvníků. V korunách stromů švitořili práci a celé to místo naplňovalo pocitem klidu, volnosti a svobody, protože Karen na svou dobu opravdu svobodomyslná byla. Již málo se však vědělo, že jí její manžel dříve, než se rozvedli, nakazil syfilisem. Hospodářství pak vedla prakticky sama společně se svou láskou Denysem Finch Hattonem.
Potom jsme jeli na trh, proplétali jsme se uličkami plných lidí, všude bylo rušno s dominancí afrického chaosu, klaksony aut jely naplno, auta se motala na silnici bez zjevného řádu, předjíždělo se zprava zleva nebo přes chodník a do toho se lidé se proplétali mezi auty. Chaos lze však vnímat jen z pohledu Evropana, protože si z toho mumraje místní nic moc nedělali, pokřikovali na sebe a skákali nevzrušeně autům pod kola. Na trhu jsem si koupila sukni, vestu a ze stejné látky a vzoru Elince (vnučce) šaty, už se těším až budeme vypadat jako siamská dvojčata. Jen jsem na to měla málo času, protože od 14,00 hodin jsme měli zarezervované místo ve skanzenu Bomas. Je to velký skanzen, kde lze vidět tradiční obydlí a kulturu afrických kmenů. Součástí toho je i ukázka folklórních tanců a písní původních obyvatelů v Keni. Při prohlídce skanzenu nám Presslyne jednotlivé kmeny představovala a podrobně líčila způsob života domorodých Keňanů. U kmene Luo prohlásila, že to byli největší obšourníci s dovětkem, že z něho pochází Barak Obama. Tance trvaly docela dlouho a já jsem ještě chtěla navštívit Masajské trhy, ale pro místní a musím říci, že to byl ode mě dost blbý nápad a já jsem to nakonec nedala. U vchodu mě chytaly malé děti za ruce a škemraly o peníze. Chudé špinavé matky mající své batolata zamotané v šátku škemraly o cokoliv. Na trhu se všichni na mě vrhli a začali mi jeden přes druhého něco říkat a nabízet svoje zboží, které mi vkládali přímo do rukou. Najednou jsem byla obklopena trhovci a já byla jediná bílá. Chytla jsem Presslynu za ruku a začala se v tom chaosu, kde jsem vypadala jako pěst na oko, tlačit k východu. Presslyne se na trh posléze sama vrátila a přivedla mi trhovkyni až k autu, kde jsem si zboží koupila. Nazpět jsme se vraceli skoro za tmy. Centrum Nairobi bylo vánočně osvícené a osvícené budovy vrhaly stíny na velké sociální rozdíly, které v Keni jsou, přestože na první pohled nebylo znát, že o pár kilometrů dál žijí lidé ve slamech, jejíž jedinou starostí je, jak sehnat práci a jídlo pro svoje děti.
Mombasa
Ráno přišla Presslyne o celých 20 minut dříve. Řidič byl jak švýcarské hodinky, a tak se mohlo vyrazit na letiště, kde nás Tobias vysadil a vydal se na zpáteční cestu. Natěšeně jsme se vydali k odbavovací hale, Presslyne vzrušeně poskakovala jako holčička, kterou vzali rodiče do Diesnaylandu a ejhle, jsme na jinem letišti. Naskákali jsme znovu do taxíku a popojeli 2 km. Taxikář nás kupodivu ani moc neoškubal, to bylo určitě tím, že jsme byli k němu přivedeni policistou. Presslyne poprvé letěla a jak sama řekla, z jejich rodiny čítající 100 členů letadlem nikdo neletěl, stejně tak jako jediná vystudovala vysokou školu. Ostatně dle wikipedie vysokoškolské vzdělání má v Keni pouze 2% populace, takže jsou na ni doma náležitě hrdí. Její bratr prohlásil, že kdybychom ji nepodporovali, už dávno by byla vdaná a měla děti, jako všechny její spolužačky ze základní a střední školy. Svobodu jí proto všichni závidí. Let trval hodinu, hezké letušky vystřídaly zahalené muslimky a letecká společnost nabízela během letu pouze vodu. Z okénka bylo vidět zasněžené Kilimanjaro, které vykukovalo dominantně zpoza mraků. Přistáli jsme. Už na schůdkách z letadla jsem dostala teplotní facku, že mě to uzemnilo skoro zpět na sedadlo a Presslyne si sundala zimní bundu. Chvilku jsem se snažila vyrovnat vnitřní termoregulaci těla, ale bylo to k ničemu, začal ze mě stříkat pot jak z náměstní fontány. Presslyne suše zkonstatovala "horko". Vykopli nás na rozpálený beton přistávací dráhy, že se mi do ní málem vcucly sandále, přičemž pár desítek metrů od nás se chystalo startovat letadlo. Letištní zřízenec nás jen vybídl k spěchu. Věděli jsme, že cesta taxi je běžně za 300 Ksh, ale byli jsme rádi, že jsme to ukecali za 500, jinak bych se jim tam rozpustila na silnici, holt bílí mají přirážku. První problém nastal při placeni ubytování. Kartu nebrali, cash nebrali, pouze m-pesa. To jsou ty virtuální prachy, které si všichni převádí z mobilu z účtu na účet, resp. funguje to celé tak, že telefonní číslo je zároveň i číslem bankovním. Takže nejdřív najít bankomat a pak safaricom, tj. místo, kde se dá cash a oni ty peníze převedou na mobil. Toto místo se nacházelo v zamřížovaném obchodě smíšeného zboží, a tak se peníze za ubytování převedly na účet majitelky. Paní Suzann která má na starosti apartmány nás doprovodila a od té doby nás doprovází pořád. I na té pláži si nás našla. Presslyne to přijde normální, Zdeněk je korektní a já umím hovno řeč, abych ji poslala někam. Spíme v apartmánu s Presslyne, na posteli tak velké, že doma by se ji tam vešla cela rodina. První noc se držela na své půlce, ale dnes když jsem se vrátila v noci z WC roztáhla se jak žába, že jsem se tam už nevešla a neměla jsem to srdce ji vzbudit a dospala jsem noc v obýváku. První noc jsem neusla, Větrák jel na plný pecky a vířil ten horký vzduch z kouta do kouta, kde se snad ještě ohříval. Během 5 minut jsem ze sebe servala pyžamo. Během dalších 5 minut ze mě lilo a na těle se mi slévaly potůčky do řeky Nairobi. Presslyne se spokojeně zavrtěla a usnula. Já do rána čuměla na stropní větrák a přemýšlela o tom, zda dřív zhebnu vedrem nebo na mě ta věc ze stropu spadne. Druhý den ráno jsme se nasnídali, přičemž Presslyne poprvé ochutnala sýr a salám a čekali jsme skoro do půl dvanácté na madam Suzann, že nám ukáže hezkou pláž. Měla přijít v 10,30 hodin a v 11,30 ještě nebyla, a to už mi přišlo i na africký čas trochu přes čáru. Tak jsem se vykašlala na nějakou korektnost a zavelela jsem směr oceán, kam jsme se nechali dovést Tuk tukem. Trojkolka blafala po silnici, my jsme si pěkně poskakovali na sedátku pozorujíce okolí a řidiče jak se zdraví s kolemjedoucími vozítky. Prázdné Tuk tuky troubily na každého, kdo se nevezl. Pláž byla hotový ráj. Opice kolem nás pobíhaly a úplně jsem jim viděla na očích, že hledají, co by zase šlohly. Opičáci měli modrý koule a červeného ptáka. No fakt. Sorry, že to takhle píši, ale kdo tohle viděl? Moře bylo jako kafe a bazén ještě teplejší. Bílý písek pálil do nohou jenom mě a Presslyne si v tom chodila jakoby nic a že se bude učit plavat. Snažila jsem se co to šlo, ale zatím plavat neumí. Příjemný svěží vánek pěkně chladil, že jsem si ani nevšimla, že jsem se lehce přismahla. Zpátky jsme jeli opět Tuk tukem. To je takové tříkolové vozítko, do kterého se klidně vměstná 5 lidí včetně řidiče. Jezdí jich po silnici velké množství a nemusíte se snažit ani zvednout ruku a už jich kolem vás krouží klidně pět a troubí a troubí. Cestou domů Tuk tukovi došel benzín, že si tedy stopneme nový a hned u nás stály tři. Stavili jsme se ještě v supermarketu, kde nás u vchodu projeli detektorem. Ostatně všude kam vlezete mají buď bezpečnostní rámy nebo uniformována žena nebo muž (podle toho jaké máte pohlaví) vás prohledají včetně kabelek a kde nemají rámy, mají mříže.
Výlet do Mombasy
Dnešní den byl zasvěcený výletu do historické části města Mombasy. Taxi bylo objednáno a přijelo ještě o chvilku dříve, než byl domluveny čas. Byla jsem překvapena, že přijel šesti místná Toyota, když jsme jenom tři, ale chvílí na to dorazila Susann a vplula vedle řidiče jak meluzína do světnice. Ok, tak třeba nám bude dělat průvodce. Ten den bylo vedro, že slovo horko byl ledový bratříček a v Čechách by už padaly mouchy za letu. Tady to je však taková nudná zimní teplota. Každou noc tu spím tak, že poté co jsem dostatečně vykoupaná ve vlastním potu to nevydržím a jdu na gauč do obýváku, kde to profukuje. V ložnici totiž nějaký koumák zatloukl okna, takže tam stojí vzduch nehnutě jak hradní stráž na Pražském hradě, přičemž stařičký větrák to fakt nezachrání, neboť je vůbec rád, že se u stropu udrží. Když pak sousedovic kohout prvně zakokrhá, tak nejenže mě zmetek vzbudí, ale začne mi být naopak zima a stěhuji se k roztáhlé žirafě někam do růžku, kam nedosáhnou její žirafí nohy. Jinými slovy, mám trochu spánkový deficit a není proto divu, že mi v klimatizovaném autě padala hlava. Mombasa leží na stejnojmenném ostrově, který je spojený s okolní pevninou pouze třemi mosty a jedním trajektem. My přijeli tím trajektem. U trajektu stál dlouhý had lidí, který postupně zaplňoval horní část paluby. Dolní paluba pak náležela vozidlům a všechno šlo kupodivu ráz naráz. Mombasa je druhé největší přístavní město východní Afriky a žije v něm 1,2 miliónů lidí. Je z velké části muslimské a většina žen byla opravdu zahalena. Zaujalo mě, že po ulici chodily zahalené i opravdu malé tříleté holčičky. Měli jsme v úmyslu vidět pevnost Fort Jesus z roku 1591, kterou začali budovat Portugalci, pak je odtamtud vyšoupli Arabové, kteří si něco dostavěli (sultánův dům), něco zbourali (křesťanský kostel) a vedle portugalské studny, si vykopali svoji vlastní, protože se báli, že tu původní jim otrávili křesťanští psy. Arabům to na oplátku v roce 1887 sebrali Britové a jak se vzájemně obkličovali a vyměňovali, tak ten kdo si zrovna vytáhl Černého Petra a byl uvnitř, musel mnohdy jíst i krysy. Britové pak z pevnosti udělali věznici pro Keňany, kteří zatoužili po svobodě a po revoluci se to záhy stalo památkou UNESCO. Ještě na parkovišti se nás ujala průvodkyně, která vypadala jak černá skautka. Skautka s námi prošla celou pevnost, fajn, ale i staré město ahá, najednou ji máme v autě, jejda, a tak nás jede v autě šest. To už mi trochu začalo být divný. Dostala jsem už v Praze fakt těžký úkol, co těžký skoro nesplnitelný, poslat pohled. Pohledy tady prostě nemají, ale snad běžní lidé ani netuší o co tu jde, tedy popsat kartičku s obrázkem, nalepit známku a poslat někam do tramtárie. Pokus v Nairobi už jednou ztroskotal, protože nás nejdřív poslali do banky, pak sice na poštu, kde nic takového nevedou a když už nás odkazovali na třetí instituci a pokaždé jsme museli projít kontrolou jak pašeráci s koksem, tak mě to přestalo bavit. Protože jsem nezmar, zkusila jsem druhý pokus v Mombase. Skautka nás protáhla přeplněným městem, kde každého pokrytecky zajímalo, jak se mám (blbě! Vařím se za pochodu), tržnicí, kde nás oškubali jak slepici, a to jsme většinou ve střehu, pak nás vzala na poštu, kde měli sice známku, ale ne pohled a museli jsme ke všemu projít bezpečnostním rámem a pak už jsem měla skautky plný zuby, že bych jí nejraději poslala ke skautskému oddílu. Měla jsem hlad, ale bylo mi jasný že by to bylo i se skautkou, Suzann a s řidičem. Teplota byla, že byste na mě osmahli amoletu, lilo ze mě jako z vola a můj telefon vyhrožoval, že se odmítá z powerbanky nabíjet, dokud se nesníží teplota. K tomu řidič dostal pokutu za špatné parkování 2000 Ksh a chtěl to proplatit. Skautka, ze které se vyklubal registrovaný průvodce na volné noze vůbec nepatřící k pevnosti, odmítal vystoupit z auta, pokud nezaplatíme 3000 Ksh. Tak jsme už tohohle města měli tak akorát a vyrazili zpět do místa pobytu. Cestou jsem už jen odevzdaně pozorovala policistu, jak řídí dopravu na kruhovém objezdu. Řidič nás dovezl bezpečně domů. Nejdříve jsme se museli zbavit Suzann, která se svěřila, že má dluhy, a tak už nám bylo jasné, proč jí máme za zadkem jako stín. Když se nám to konečně povedlo, odměnili jsme se večeří jak pro krále. Jen Presslyne byla trochu monotématická, neboť si dala místo steaku ugali s kuřetem.
Kurz plavání
Dnes nás čekal tvrdý výcvik v kurzu plavání a cachtáni v moři. To je ostatně jediné, smysluplné počínání v tomto vedru, byť i v té vodě hrozí, že se opaříte. Na místo jsme dorazili jak jinak než Tuk tukem a konečně sami, protože Suzann pochopila, že s námi ztrácí čas, Zdeněk žádnou erotickou masáž nechce a peníze z nás nevyrazí. U vchodu do luxusního rezortu nám otevřela security, jejíž náplní je, aby se do rezortu nedostal nikdo, kdo nezaplatí 500 Ksh na osobu, aby zajišťovala celkovou bezpečnost pláže, hosté nebyli otravováni prodejci cetek, šátků a kokosu, a přitom se uniformovaní hlídači mohli tvářit jak hradní stráž na přehlídce. Třeba za celý kokos, za který jsem zaplatila v centru Mombasy 50 Ksh, na pláži prodejce chtěl 300 ksh. Když jsem mu napsala do písku max 100, tak souhlasil. Když říkám luxusní rezort, myslím tím luxusní pro místní. My si tam užili luxusu za cenu, že Krkonoše jsou proti tomu předražená bída. Ceny odpovídaly našim běžným cenám, třeba pivo v přepočtu 60 Kč, koktejl 120, džus stejně jako pivo. Nápoje přinesli až k lehátku, přinesli matrace a ručníky. Presslyne se cachtala zejména v bazénu ve kterém byla poprvé v životě, s tendencí krást nemohoucím důchodcům nafukovací kruh. Vytvořily jsme si jistý druh výukové řeči. Například "No ťap ťap", znamenalo nechoď po dně bazénu, plav. Výsledkem mého snažení jsou tři tempa pod vodou. V rámci praktické výuky jsem jí ukazovala, jak zadržet dech a plavat pod vodou. Tim jsem si namočila drdol a pak se to stalo. Vynořila jsem hlavu z vody a měla jsem lifting zadarmo. Vlasy nacucané vodou mě zvrátily hlavu dozadu, že jsem si ji musela přidržovat rukou, aby mi neupadla. Naše vzájemná komunikace probíhá ve čtyřech jazycích. Česky, anglicky, svahilsky a v znakové řeči. Když to všechno smícháte dohromady máte Presspavlušinino nářečí, která obsahuje i prvky pantomimy. Presslyne techniku plavání pochopila, ale chtělo by to trénink, což se obávám hned tak zase neklapne. Nicméně jsme Presslyně vysvětlili, že po promoci bude příslušet k 2 % vysokoškolsky vzdělaným Keňanům a, že tedy je už jen a jen na ni, zda se ji podaří svůj život nasměrovat směrem ven ze slumu. Presslyne nám nastínila svou představu budoucnosti, a to získat práci ve státní škole, kde se plat pohybuje od 35.000 Ksh, což je celorepublikový nadprůměr. Max. mzda učitele ve státní škole, který je pod penzí může dosáhnout až 65.000 Ksh. Věřím, že se jí to podaří, protože ví, co chce a má jasno v tom, jak toho dosáhnout, nicméně říkala, že v Keni to je zejména o známostech. Nejdříve musí obdržet diplom, zaregistrovat se do registrů učitelů a pak teprve může hledat práci. Večer nás Zdeněk pozval na pizzu, kterou Presslyne taktéž nikdy nejedla a jak jinak objednala si kuřecí a moc ji chutnala. Večer jsme zkoukli na Netflixu nějaký romantický film a já nakrmila kočky, které si navykly chodit za mnou a třít se mi o nohy. Nejdřív byla jedna a pak dokonce tři. V noci, jak jinak, jsem nemohla usnout a k tomu jsem měla pocit, že po mě občas něco leze. Když mě to něco začalo štípat rozsvítila jsem. Presslyne využila ve spánku volného místa a roztáhla se jak princezna. Lituji sestřenici, ta bude asi spát odteď nedobrovolně pod postelí. Po rozsvícení koukám, že všude po zemi lezou velcí mravenci – termiti, tak jednou tak větší než u nás. Popadla jsem spray, vyhlásila nepříteli válku a s převahou biologické zbraně je začala nemilosrdně vraždit. Během chvilky se v křeči po zemi válely ti, jenž jsem zbraní zasáhla, zbytek kolonie zdrhnul. No a ráno tam nebyly ani ty mrtvolky, normálně si ty padlé vojáky někam odtáhli. A jestli si myslíte, že se mi to jen zdálo, tak fakt ne. Mám po sobě památku v podobě asi 10 svědivých štípanců.
Cesta zpět do Nairobi
Čas radovánek skončil. Naposledy jsem nakrmila kočky a jako by to tušily přišly se rozloučit všechny tři. Smutkem nedopily ani mléko, ale to bylo spíše tím, že jim během chvilky v tom vedru zkyslo. Přijel řidič, naložil nás, popojel doprava, doleva, 5 minut rovně a vyklopil na letišti, kde jsme se dvě hodiny kousali nudou, protože letiště honosící se přívlastkem mezinárodní čítalo jeden rentgen, jeden zamřížovaný kiosek, jednu neklimatizovanou místnost s třemi funkčními větráky a druhou, kde se mačkali všichni, protože těch funkčních větráků tam bylo více. Zřízenec líně posedával u rentgenu a bez ohledu, jak kdo pípal či nepípal se ani nehnul. Přiletělo letadlo a za chvíli jsme již byli ve vzduchu. Nairobi nás přivítalo příjemným chladivým počasím, nicméně Presslyne to viděla jinak, a tak jen suše konstatovala "zima". Poté co jsem viděla na letišti Ukunda vcházet do letadla lidi s kulichem a s šálou při 30 stupních ve stínu, mě to vůbec nepřekvapilo. Na letišti na nás čekal Tobias a odvezl nás na místo odkud jsme před par dny odjeli. Noc byla vlahá, jen ty perličky řvaly na stromě jak utržené z řetězu, ale bylo mi to jedno, neboť po tom vedru jsem padla za vlast a spala hned jak dřevo. Druhy den byla naplánována návštěva sloního sirotčince, a opětovná návštěva rodiny ve slamu, tentokrát za přítomnosti maminky, která přijela do Nairobi na promoci. Cestu jsme ji uhradili, protože jinak by do Nairobi přijet z finančních důvodů nemohla. Cesta přes půlku Keni stála v přepočtu 280 Kč. Rodina žije odděleně, protože v místě, kde bydlí maminka a kde zbytek rodiny obdělává malý kousek půdy je taková bída, že otec s Presslyne a s jejím bratrem dvojčetem odjel před lety hledat štěstí do Nairobi, aby děti neumřely hlady. Skutečně pak našel práci hlídače a o děti se staral. Časem se k nim přistěhoval ještě starší bratr Vincent. Zbytek rodiny zůstal v původním bydlišti, kde bohužel zemřel jeden z bratrů na malárii a kde se rodina věnuje malému hospodářství čítající jednu krávu.
Bída celého slamu a jejich obyvatel byla všudypřítomná, ale tentokrát jsme jeli autem. Slam strašně smrdí, jako když jste na skládce, ale po chvíli si nos zvykne a už tak moc toho necítíte. Proplétali jsme se uličkami plných malých krámků, se vším, co si jen dokážete představit včetně dámských lodiček. Já bych lodičky zapíchla tak akorát do prvního bahna na cestě. Poděl cest se válely hromady odpadků. Nějaký systém komunálních služeb tady nefunguje, koše prakticky neexistují, co komu upadne, zůstane ležet na zemi. Děti si však z ničeho nic moc nedělaly a zvesela poskakovaly mezi kalužemi. Neteře přinesly ukázat panenky, které kupodivu ještě drží pohromadě. Jen jejich šatičky by potřebovaly do necek, protože bylo na první pohled znát, že jdou z ruky do ruky. Panenky měly na hlavách culíčky a bylo vidět, že si s nimi holčičky hrají stejně tak jako si hrají všechny holčičky s panenkami na světě. Prostě je česají, culíčkují a copánkují. Evropanka (bílá) panenka dostala jméno „Bílá“, tmavá panenka dostala jméno "Indiánka". Moc jsem se těšila na sloní sirotčinec. Bohužel Tobias nás nejdříve chybně odvezl do žirafího sirotčince, ach jo, dobrý ještě to stíháme, pak však zase blbě, a to na Safari, které je přímo ve městě a do třetice to trefil dobře, ale nás už tam nevpustili, protože prohlídka byla rezervována na konkrétní čas. Vše to pak svedl na navigaci. Začala jsem se ksichtit jak rozmazlené děcko a když to řidič viděl odvezl nás alespoň k těm žirafám, kde jsem si je mohla nakrmit a prakticky mi žraly z ruky a nenasytně olizovaly ruku. Pak už jen domů, zabalit a rozloučit se s Presslynou, protože druhý den jsme vstávali po 4 hodině ranní. Loučení bylo velmi emotivní. Presslyne brečela a mezi vzlyky jen opakovala, že udělá všechno proto, aby nás nezklamala. Stály jsme tam v obětí dlouhou chvíli a v myšlenkách mi proběhla celá ta doba, co jsme jí podporovali a jaké jsme vlastně měli všichni na sebe velké štěstí. Nejdříve, že tatínka napadlo část rodiny odvést do Nairobi s tím, že chtěl pro Presslyne lepší život. Potom, že Ken ji našel ve škole a přijal do programu adopce. Já měla štěstí, že se mi splnil sen o tom, že si vyberu dívku, která bude natolik chytrá, cílevědomá a odpovědná, že vystuduje vejšku. Když jsem své představy o vysoké škole ventilovala před 18 lety přátelům, koukali na mě, jak když jsem spadla z jahody naznak. Vysoká škola a holka ze slamu? Ale já jsem se svého snu odmítala vzdát. Zároveň jsem však měla štěstí na své kamarády, kteří mi na cestě, kterou jsem si pro Presslyne vysnila finančně pomáhali, za což Daně, Standovi, Jirkovi a Zdendovi moc děkuji. Děkuji taktéž své rodině za shovívavost a podporu. A nakonec sama Presslyne měla štěstí na své rodiče, kteří přestože jsou nevzdělaní, mají pokrokové názory a pochopili, že vzdělání je pro jejich dceru cestou a nadějí na lepší život a ve studiu jí podporovali.
Doprovodila jsem Presslyne k branám rezortu a naposledy se naše pohledy setkaly. V jejím byla naděje a odhodlání, v mých hrdost. Pak nasedla na motorku, která pro ni přijela, zamávala a zmizela mi z dohledu. Teď už to bude na ní.
Epilog
Dle statistických údajů žije v celé Africe v chudobě 600 mil. lidí, přičemž milióny dětí na světě nemá přístup ke kvalitnímu vzdělání. Školský systém v Keni garantuje pouze základní školu, která končí 7 třídou závěrečnými zkouškami a nižší střední školu, ale i tak je pro mnoho rodičů vzdělání velmi nákladné a mnoho nadaných dětí propadá sítem díky chudobě. Afrika má neskutečný potenciál jak v oblasti lidských zdrojů, tak v nerostném bohatství. Zvlášť v dnešní době, kdy Evropa hledá zdroje pro vlastní přežití, investice do vzdělání na černém kontinentu může být jednou z dlouhodobých cest a východisek z krize. Řešení ekonomické migrace, se kterou se Evropa potýká a ze které dosud nenachází smysluplné východisko, máme dle mého názoru, přímo před očima a je to vzdělání. Do Evropy neutíkají vzdělaní lidé, neboť Afričané mají silné vazby na své rodiny a milují svou zem. Do Evropy utíkají zejména ti, které vyžene ze své země bída a chudoba. Ti pak v marné naději na lepší život hledají uplatnění, ale bez vzdělání nemohou být pro Evropu přínosem a jako vzdělaní zůstanou doma a mohou být své zemi prospěšní. Slyšela jsem názor "co je nám po Africe, sami máme málo". Ale ani ten nejchudší samoživitel, ani nejchudší důchodce není nucen řešit tak velké existenční problémy, a přitom všichni žijeme na jedné planetě. Jestli chceme jako civilizace přežít, měli bychom se o ni starat společně. Česká republika je velice štědrý sociální stát a my všichni žijeme v blahobytu. Narodili jsme se na bohatší straně zeměkoule, naše životy žijeme v přebytku, aniž bychom si to sami uvědomovali, a to i na pozadí dnešní války a energetické krize. Střetnutí se skutečnou chudobou pak otvírá očí a mě osobně to způsobilo vnitřní sociální převrat. Uvědomila jsem si, jaké štěstí mám, že jsem se nenarodila v bídě, naučila jsem si vážit toho co mám a že to není bohužel pro každého člověka samozřejmostí. Tato cesta mi dala mnohé. Pokoru, lásku, soucit a naději. Změna začíná od jednotlivce. Cítím vnitřní potřebu se o svůj blahobyt podělit. Je jednoduché dát chudému najíst, ale teprve když ho naučíte, jak chytat ryby, jak uplést košík, prostě jak se umět o sebe postarat, tak je to ten nejlepší dar, který může člověk člověku věnovat.
Milí přátelé, jestli jste dočetli až sem děkuji Vám za vaši pozornost a velmi Vás prosím podělte se společně se mnou o svůj blahobyt. Pokud můžete dejte nějakému dítěti naději na lepší život a pokud se na takovýto dlouhodobý závazek necítíte, prosím zakupte na centrumnarovinu.cz jeden z nabízených certifikátů, nebo míč, panenku, polštář s dekou, boty, ať mohou děti v sirotčinci důstojně spát, ať mohou prožít šťastnější dětství, ať nemají před spaním hlad. Pokud si nevyberete z některých certifikátů, a přesto budete chtít přispět, napište do poznámky u bankovního převodu Rusinga a co chcete, aby se za vaše peníze dětem koupilo. Jako variabilní symbol uveďte 900. Garantuji Vám, že vaše pomoc doputuje k potřebným.
Láska k druhému, pokora k životu, umět naslouchat, chtít darovat, být ochoten se rozdělit, moudrost a vzdělání je osobní bohatství každého člověka.
Presslyne a mnoho dalších dětí, které dostaly šanci mohou změnit svůj život, mohou změnit svět, pojďme dát společně příležitost ještě dalším. ❤️
P.S. Ten, kdo dočetl až sem, nechť ví, že jsem právě vystoupila z letadla na letišti Václava Havla. Moc se na vás všechny těším. Během pár dní zpracuji své cestopisné poznámky do jednoho celku, a pokud můžete a víte o někom, koho by pomoc dětem na Ostrově Naděje – Rusinga mohla oslovit, prosím rozešlete mé zápisky dál.
Pavla
