Lékařka Marie, která působila na klinice Ostrova naděje, sepsala své dojmy ze svého pobytu... Mělo to smysl? Přinesl náš pobyt něco místním lidem? Podaří se najít Sadama a poskytnout mu zázemí, aby mohl dodělat základní školu?
Je sobota 3. února 2012, 22:10 keňského času a já sedím spolu se Zuzkou a Janou v hale na nairobském letišti… máme před sebou ještě 45 minut na keňské půdě... 45 minut do odletu zpět do Evropy… a v hlavě mi začaly probleskávat jednotlivé okamžiky z celých 4 týdnů, co jsem v Keni strávila…
Mělo to smysl? Přinesl náš pobyt něco místním lidem? Podaří se najít Sadama a poskytnout mu zázemí, aby mohl dodělat základní školu?
Sadam… přijde vám to jako zvláštní jméno pro keňana? Ani se nedivím! Taky jsem se zprvu divila! A stejně tak jsem se divila, když nám na kliniku došli Tony Blair, Jenifer Lopez, Fidel Castro… V Keni totiž lidé věří, že když své dítě pojmenují po někom slavném, jejich dítě bude také slavné… ale už se nezamyslí nad tím, že ten či onen se zrovna neproslavil v moc pozitivním slova smyslu… no co už! A víte co? V jedné domácnosti, kde se nejstarší syn jmenoval Fidel, měli 2 psy.. jeden se jmenoval Sadam, druhý Kadafi!!!! Na chvíli jsme se zalekli, kam jsme se to dostali!!!!! :)
Sadam… Sadam, na kterého jsem myslela, ale nebyl pes. Byl, teda vlastně je to šestnáctiletý kluk, starší bratr mého „adoptivního syna“ Davida, jeho nyní již jediný žijící sourozenec. Původně byli čtyři…
Když jsem se nyní sešla s Davidem, zjistila jsem, že je jeho bratr Sadam od prosince 2011 nezvěstný… když David dojel domů na prázdniny, Sadam tam nebyl a nikdo mu nebyl schopný říct, kde je, co se s ním stalo… respektive, babička věděla, ale nechtěla nic říct, protože by prý za ním chtěl odejít také…
Něco podobného se už v Davidově rodině jednou odehrálo… a to když zemřel Davidův mladší bratr…
Ale co teď? Co se stalo se Sadámem? Zemřel? Odešel z domu?
Po nějaké době, návštěvě u Davida doma, dotazování nejbližších sousedů, mnoha telefonátech… se přece jen podařilo něco zjistit! V podstatě, jen se potvrdilo mé tušení…
Sadamova situace doma byla velice bídná. Žije s babičkou a dědečkem, kteří jsou stařičcí, bez pravidelného výdělku, bez půdy s jistou úrodou, zvláště v období sucha... které je na Rusinga Island téměř pořád…a byť je to ostrov obklopený jezerem, s vodou zdánlivě na dosah, není tomu tak vždy… A tak se snadno přihodilo, že Sadam s prarodiči zůstali občas i několik dní bez jídla… Sadam chodil do školy s prázdným žaludkem… s vidinou, že následující den možná nebude lepší… po škole musel pomáhat prarodičům okolo domku, chodíval rybařit… a někdy přišel domů s úlovkem několika ryb, jindy však s prázdnou, a hlad byl opět na pořadu dne…
Už toto je situace více než bídná…
Představte si, že za takového situace máte chodit do školy, která vyžaduje 100% vašeho času… Chodíte-li do keňské školy a chcete-li ji úspěšně dokončit, musíte se v podstatě celé odpoledne a večer po příchodu domů učit, číst, psát slohovky a dělat úkoly… jinak nemáte šanci udělat zkoušky na konci roku a postoupit do další třídy… k tomu si přestavte, že když ve škole uděláte chybu, nebo nedonesete domácí úkol, protože jste na to doma neměli čas, museli jste se snažit najít něco k jídlu (to je přece přednější než škola), učitel vám udělí jednu rákoskou (v lepším přpadě)… a tak se stane, že musíte opakovat třídu jednou, pak podruhé…
Bídná situace….
K tomu všemu ještě hned vedle bydlí strýček. Bratr zemřelého otce. Syn prarodičů, kteří se o vás starají. Tento strýček má 2 ženy, dohromady asi 10 dětí. Je to jediný můž (člověk) v rodině, který je schopný nějakého výdělku. Ale má 2 ženy a hromadu dětí. Má hromadu „svých“ krků, které musí nakrmit… a vy, byť jste jeho rodina, jako byste neexistovali… Když ale uděláte něco špatně, když neposlechnete, „odměna“ vás nemine… v tomto případě patříte do rodiny, musí vás přece někdo vychovat a ukázat vám, že tudy opravdu cesta nevede!!!
V takové situaci byl Sadam.
Utekl z domu.
Už nechtěl být na obtíž,
už nechtěl trpět hlady,
už nechtěl chodit do školy, v níž nejsou učitelé schopní dovést ho do další třídy,
už nechtěl …
Sadam… ale co teď? Podaří se ho najít?
A co až se najde?
Nechat ho doma? Opět hladem?
A škola? Poslat ho do té stejné? To přece nejde….
Sadam, Fidel, Tony, Jenifer, Brian, Michael, James, Raegan...
podobných příběhu jsou desítky, stovky… některé jsou závažnější, některé méně…
Funkce rodiny je v Africe velice široká. O tom už jsem psala. Široká polygamní rodina v podstatě nahrazuje naše sociální služby. Nebo spíše naopak. Protože rodina v Evropě už není tak funkční, jak by měla, potřebujeme sociální služby, sociální síť, aby bylo postaráno o sirotky, o nemocné, umírající, staré… Bohužel se i v Africe někdy stane, že rodina není schopna se o všechny potřebné členy postarat… a jelikož v Africe neexistují sociální služby, je pak situace o to horší…
Na Rusinga Island ale šance naštěstí je. Existuje tam něco jako Island of Hope – Ostrov naděje, jak příznačný má tento komplex název :)
A tak si říkám, že ten náš pobyt smysl přece jenom měl. Začali jsme hledat… hledat Sadama… a doufám, že se brzy najde…
a že až se najde a nabídne se mu jiná varianta života než být o hladu doma a bit ve škole… že ji přijme…
a že až se najde a přijme tuto možnost lepšího života, najde se i někdo, kdo by byl ochoten vzdát se kousku svého nadbytku a darovat ho na pokrytí nedostatku… nedostatku Sadama, Fidela, Tonyho, Jenifer, Briana, Michaela, Jamese, Raegana a mnoha dalších potřebných dětí…
Adopce afrických dětí - projekt pomoci na dálku
Stačí vzdát se dvaceti korun denně… a jedno dítě v Keni může celý rok chodit do školy, dostávat denně oběd, několikrát za rok něco navíc - oblečení, rodina jídlo…
Přijde mi to jako takový malý zázrak…
Někdy stačí tak málo a stane se mnoho… Někdy stačí tak málo a stane se všechno…