Letos tomu bude již 11 let, co moje kamarádky, majitelky CK BRENNA, v rámci svých aktivit v dobročinné oblasti podporují projekt „Adopce na dálku“ humanistické organizace Narovinu. V roce 2002 se staly adoptivními rodiči tehdy šestileté Philomeny Aoko z Nairobi. Tuto dívku a její rodinu jsem měl možnost navštívit v rámci své dovolené ve východní Africe začátkem letošního roku.
Přestože rozhodnutí o návštěvě Philomeny během naší dovolené padlo nedlouhou před odjezdem, s organizací akce nebyly vůbec žádné potíže. Vše se vyřídilo během 3 e-mailů s paní Feminovou. Stačilo pouze sdělit předpokládaný termín návštěvy a na oplátku jsme obdrželi kontakt na koordinátora, který zajišťuje návštěvy na místě. Původně jsme setkání s Philomenou měli domluvené na pondělí 7. ledna, hned první školní den po dlouhých, tuším že měsíčních prázdninách. Plán byl takový, že se s ní setkáme dopoledne ve škole a odpoledne strávíme s její rodinou. To se však nakonec nepodařilo, protože jsme museli operativně pozměnit itinerář cesty a na návštěvu nám zbylo pouze nedělní dopoledne.
Koordinátora Bena jsme poprvé telefonicky kontaktovali teprve 3 dny před návštěvou přímo z Keni, přesto pro něj nebyl problém celou akci přesunout na jiný den. V neděli ráno nás vyzvedl vlastním autem v hotelu v 9 hodin. Bylo to pro nás obrovským překvapením, protože přesně na tuto hodinu jsme byli domluveni. Většina Afričanů totiž bere čas tak nějak jinak než je tomu u nás a z předchozích zkušeností jsme jej očekávali v nejlepším případě někdy po desáté. Nejdřív nám Ben, který nás překvapil poměrně slušnou zásobu českých slov, pomohl s nákupem nějakých sladkostí pro Philoméniny sourozence. Má jich pět a většinou jsou to mladší bráškové.
Cesta z centra, kde jsme byli ubytovaní, do čtvrtě na předměstí Nairobi trvala asi půlhodinu. Uprostřed hlavní a zároveň jediné ulice obklopené změtí chatrčí z klád, trámů a vlnitých plechů na nás čekala Philomena s místní koordinátorkou. První setkání bylo pochopitelně trošku rozpačité, ale než jsme se labyrintem uliček pěšky dostali k jejímu domu, ledy se prolomily. A definitivně roztály v okamžiku, kdy nás srdečně a divoce přivítala její máma, načež se bez okolků chopila tašky se sladkostmi a pelášila do domu prohlédnout, co pěkného jsme jim přivezli. Prohlídka tašky jí trvala jen pár okamžiků a tak nás po chvíli mohla, jako správná hostitelka, uvést do domu. První a hlavní místností afrických domů bývá obývací pokoj, který i v této chudinské čtvrti vypadá stejně jako všechny ostatní, které jsme v Africe navštívili. Byl pouze menší, strop a stěny byly z vlnitých plechů a což nás příjemně překvapilo, byl podstatně čistší. Uprostřed pokoje stojí nízký stůl, okolo sedačka a 2 nebo 3 křesla. Sekretář s jídelním servisem stojí v rohu a nechybí ani televizor. Stěny jsou potaženy záclonami a závěsy, ozdobeny fotografiemi dětí, plyšovými zvířátky, kýčovitými obrázky a uprostřed pokoje ze stropu visí nafukovací míč BRENNA, který Philomena dostala od svých adoptivních rodičů ještě jako malá.
Netrvalo dlouho a v pokojíku bylo přeplněno. S koordinátory, námi a Philomeninou rodinou se nás u stolu sešlo 11. Na besedu se dostavil i strýček, bratr paní matky a zřejmě hlava rodiny. Matce jsme předali nějaké peníze na jídlo pro rodinu a Philomeně hodinky, které jsme pro ni měli jako dárek. Balík s dárky a dopisem od děvčat z Brenny jsme bohužel předat nemohli, protože kamarád, který ho měl přivézt, z osobních důvodů cestu zrušil. Ubezpečili jsme je však, že balík dorazí co nejdříve poštou a když jsme potvrdili, že uvnitř bude něco i pro paní matku, vše bylo v pořádku a nikdo nebyl zklamaný. Potom jsme se bavili hlavně o Philomeně. O tom co ji baví, jak jí to jde ve škole a co by do budoucna chtěla dělat. Taky se hodně vyptávala, jak se daří jejím sponzorům, protože je osobně zná z předchozích návštěv. Bylo vidět, že hlavně ona a její strýček si ohromně váží možnosti, která jí byla prostřednictvím adopce na dálku poskytnuta. Školní docházka v jejím sociálním prostředí není zdaleka samozřejmostí a bez této šance by byla tato dnes již sedmnáctiletá dívka pravděpodobně bez práce, bez vzdělání a bez vyhlídek do budoucna. Nakonec jsme nemohli jsme odmítnout pohoštění v podobě sladkého toastového chleba a keňského čaje s mlékem.
Přesto, že Nairobi má na africké poměry poměrně příjemné klima, vedro uvnitř plechového příbytku bylo brzy dost ubíjející. Tak jsme se asi po hodině a půl hromadně zvedli a šli navštívit babičku, která bydlela na opačné straně slumu hned vedle kostela postaveného jak jinak než z vlnitého plechu, kde právě probíhala nedělní mše. Cestou tam nás místní na ulici většinou zdravili a přátelsky se na nás zubili. Babiččina plechová bouda přepažená závěsem na 2 místnosti zdaleka nebyla tak čistá jako dům Philomeny, zato babička byla velmi přátelská, komunikativní a měla ráda legraci. Potom následovalo nějaké focení a brzy odpoledne nás všichni doprovodili zpět k autu, poslali spousty srdečných pozdravů adoptivním rodičům a návštěva byla u konce.
Koordinátor Ben mě ještě ochotně odvezl na autobusové nádraží a pomohl s výběrem autobusu do Mombasy. Zaplatili jsme mu 1000 keňských šilinků (asi 220 Kč) za benzin a popřáli si česky hodně štěstí.
Návštěva Philomeny byla pro nás nejdříve takovým malým zpestřením naší cesty, při pohledu zpět se však stala jedním ze zásadních bodů programu. Pokud máte v Africe na dálku adoptované dítě a ještě jste ho nenavštívili, vřele Vám to doporučuji. Jistě to bude zážitek, na který jen tak nezapomenete a navíc to můžete brát jako dobrou záminku k návštěvě tohoto krásného a divokého kontinentu.
Karel Musil
