Domů

Zpráva z naší cesty do Keni v říjnu 2011

Hezrona jsme si vybrali z ostatních dětí, protože byl úplným sirotkem. Pět let jsme posílali dohodnutou podporu, Hezron mezitím začal studovat na highschool, 3x ročně jsme od něj dostávali dopis a fotky, ale už delší dobu jsme měli v hlavě, že bychom ho chtěli jednou vidět a že bychom chtěli vidět podmínky, v kterých žije on i velká většina Keňanů.

Druhou polovinu října 2011 jsme tedy strávili v Keni. Z toho 5 dní v Nairobi, 4 dny na pobřeží  a další dny v Keňské přírodě. Chtěla bych vám něco víc napsat o setkání s Hezronem a s komunitou, kde žije. Dobrým prostředníkem nám k tomu byla Keňská koordinátorka Florence. 

Hned na první den máme předem dohodnutou návštěvu u Hezrona. Taxíkem se po hodině cesty dostáváme do okrajové čtvrti Nairobi, která se jmenuje Kasarani.

Vcházíme na malý dvorek, ze kterého se vstupuje do několika tmavých místností o rozloze sotva pár metrů čtverečních. Jednu z nich si Hezron spolu s babičkou, bratrem a bratrancem pronajímají. Jsme přivítáni s velkou slávou, babička nás líbá a se slzami v očích okamžitě děkuje za všechnu naši pomoc a za návštěvu. V místnosti je natěsnaná postel, několik židlí, skříň a stolek. Okénkem proniká dovnitř úzký proužek světla. Usedáme. Babička by nás ráda pohostila, bohužel nemá čím. Popisuje těžkou situaci, která začala před deseti lety, když zemřeli oba Hezronovi rodiče na HIV. Chlapce i jeho bratra se ujala, přesto, že již tehdy nebyl její zdravotní stav dobrý. Brzy osiřel i Hezronův bratranec a tak jsou s ní teď všichni tři. Jediný příjem má babička z praní prádla lidem v okolí, což však málokdy stačí na nájem a pořádné jídlo. A tak začíná každodenní boj o přežití. Děti spí na zemi přikryté starou dekou, někdy s prázdným žaludkem. Na večeři nezbylo. Přesto si nestěžují. Hezron měl štěstí a koordinátorka si ho vybrala do programu adopce na dálku. Díky naší podpoře studuje na střední škole s vyšší úrovní, která mu dává lepší vyhlídky do budoucnosti. Část prostředků jde také do rodinného rozpočtu a tak mohou všichni zůstat v této sice malé, ale zděné místnůstce ve čtvrti Kasarani, která je pořád relativně dobrým místem k životu v porovnání se slumem v Kibeře, který obývají nejchudší nairobští obyvatelé. 

Plánujeme program na příští dny. Jeden den strávíme v centru Nairobi, kde Hezron nikdy nebyl, domlouváme návštěvu nedělní mše v kostele a návštěvu školy. Zjišťujeme také, jaké komodity jsou nejvíce potřeba. Později do domácnosti kupujeme mouku, cukr, prací prášek a také přikrývky. 

Druhý den navštěvujeme nairobské žirafí centrum a později ve středu města vyjíždíme výtahem na vrchol mrakodrapu Kenyatta International Conference Center, ze kterého je výhled na celé město. Hezron je fascinovaný, poznávání města je pro něj možná větším zážitkem než pro nás. Večer, když sedíme v jedné z pouličních restaurací u čaje, nám děkuje za nejlepší den v jeho životě. Po několika letech dopisování tedy dnes konečně Hezrona lépe poznáváme. Životní osud a tvrdý režim ve škole mu vzaly hodně sebedůvěry. Působí plaše a neprůbojně, což ještě umocňuje nervozita z naší návštěvy. Přesto, že se snažíme, konverzace je převážně jednostranná, největším problémem je vyloudit na jeho tváři úsměv. Přesto se však postupem času trochu uvolňuje. Oči mu září, když v restauraci pouštějí televizi se zápasem Manchester United. „To je můj nejoblíbenější tým, ale skoro nikdy nevidím, jak hraje.“, vypráví, jak obrazovku vidí jen několikrát do měsíce u jednoho kamaráda. Na počítač se nedostane vůbec, ve škole žádné nemají a chodit do internetové kavárny si nemůže dovolit. Jeho přístup k informacím je tak omezen na to, co mu řeknou učitelé a lépe situovaní spolužáci.

Nedělního rána míříme do kostela ve čtvrti Kayole, který Hezron pravidelně navštěvuje. Kostel je stlučený z vlnitého plechu, uvnitř se sedí na plastových židlích. Čtení bible se střídá se sborovými zpěvy a bubnováním a mše se někdy protáhne až do večerních hodin. I my se přidáme a zazpíváme dvě písně. Víra v boha je pro mnohé obyvatele těchto chudých předměstských čtvrtí jedinou motivací a nadějí. Zůstáváme 4 hodiny a odnášíme si opravdu silné dojmy.

Po mši se vracíme opět za babičkou, která z námi nakoupených ingrediencí uvařila typické místní jídlo – kuře a ugali. Opět se všichni vtěsnáváme do malé místnosti, myjeme si ruce v lavoru a pouštíme se jimi do večeře. Kuřecí maso je výborné, jen ho na kostech moc není. Vše zakusujeme ugali, což je hustá kaše z kukuřičné mouky na kterou Keňané nedají dopustit. Hezron pro každého z nás hrdě rukou nabírá obrovský kus a hází nám jej do talíře. Nám tak nezbývá, než s pochvalami, tuto, pro nás velmi těžce poživatelnou hmotu, spořádat. Naštěstí babička připravila také dušený špenát, sukuma wiki, který je výborný a zachraňuje nás před udušením. Pomalu se stmívá, rozsvěcujeme petrolejovou lampu, elektřina sem zatažená není. 

Další den jsme slavnostně uvedeni do školy, kde vedeme proslov o důležitosti vzdělání před několika třídami. Přivezli jsme také staré učebnice angličtiny, sešity a psací potřeby. Škola je soukromá a platí ji sami studenti, bez jakékoliv podpory státu. V každé třídě je přibližně 50 dětí, jakékoliv modernější pomůcky chybějí. Ředitel se však snaží zaměstnávat kvalitní učitele a držet vysokou úroveň.  Veškeré vyučování probíhá v angličtině, studenti dostávají ve škole také oběd. Školu pro Hezrona vybrala sama Florence a ta nám také popisuje jeho předchozí studium na škole státní. Školné bylo sice o něco nižší, ve třídách ale bylo ještě daleko více žáků. Nejhorší však byl přístup učitelů. Úroveň vyučování byla nízká, učitelé se chovali velmi nadřazeně, s dětmi nekomunikovali, jejich problémy nikoho nezajímali. Bohužel i takovéto studium je ale pro řadu dětí nedostupné. Děti bez jakýchkoliv prostředků nestudují školu žádnou.

Na závěr našeho pobytu ještě Florence doprovázíme při návštěvě jiných rodin v Kibeře, druhém největším africkém slumu, který je vzdálen jen několik kilometrů od centra města. Přesto, že jsou s námi dva místní chlapi pro zajištění bezpečnosti, atmosféra není dobrá. „No photo, mzungu!“, bělochu nefoť, křičí na mě vedle postávající muž, když tahám z brašny foťák. Jasně dává najevo, že jestli chci něco fotit, nebude to zadarmo. Život v Kibeře je naprosté dno, kam můžou obyvatelé Nairobi klesnout. Chatrče z vlnitého plechu nebo bahna a klacků jsou namačkané jedna na druhé, vše navíc v prudkých stráních v jílovitém lepivém blátě. Momentálně je období dešťů, a tak celá čtvrť doslova teče, lidé zapadají do bahna po kotníky, do toho ještě kolem protékají stoky odpadků. Mnoho lidí nemá doma ani podlážku a tak na bahně i spí. Namačkáno je tady více než milion obyvatel, drtivá většina je bez práce, mnoho z nich trpí HIV nebo malárií. I za plechové boudy je třeba platit nájem, což nutí mnoho z nich k prostituci nebo kriminální činnosti.

Po několika dnech strávených na chudých předměstích Nairobi je lehké propadnout depresi. Životní podmínky jejich obyvatel jsou děsivé, vidina na zlepšení situace minimální. Lidé se pohybují v začarovaném kruhu. Bez vzdělání neseženou práci a nezajistí vzdělání ani pro své potomky. Od zkorumpované keňské vlády se také velké pomoci nedočkají. Různé zahraniční projekty jsou tak často jedinou nadějí. I malá pomoc je lepší než žádná. Těžko říct, jestli je vůbec možné, aby došlo v dohledné době k nějakému celkovému zlepšení situace. Keňané budou muset i nadále vést svou každodenní bitvu a bude dlouho trvat, než si budou moci opravdu upřímně říci: „hakuna matata“, tedy že není „žádný problém“.

Závěrem snad jen dodám, že děkujeme za organizaci našeho pobytu paní Daně Feminové a Florence Kweyu. Setkání s Keňskou realitou v nás zanechalo plno silných dojmů, plánujeme výstavu fotek a snažíme se i propagovat činnost Hnutí Narovinu. Chceme prostě přispět alespoň kouskem k zlepšení životní situace byť jen několika lidí na naší Zemi.

Alena Šmelcová