Můj přítel Pavel se rozhodl splnit můj sen a dát mi ten nejkrásnější dárek k narozeninám, a to dovolenou v Keni. Umožnil mi tak návštěvu 6 keňských dětí (z celkových 9), které již nějakou dobu podporuji přes Centrum Narovinu. Tímto článkem chci příteli opět poděkovat za to, že jsem mohla navštívit své milované děti, jejich rodiny, školy, ale také úžasné keňské koordinátory. Splnil tím sen mně a také dětem, které si naše setkání také přály.
Konečně nastal 12. březen a my odletěli s cestovní kanceláří jako turisté do Mombasy. Následně jsme se ubytovali v resortu na pláži (cca 130 km od Mombasy), kde jsme 6 dní strávili relaxací na bílých plážích u Indického oceánu. Po kýženém odpočinku jsme z Mombasy přeletěli do Nairobi. Na nairobském letišti na nás, dle domluvy, čekal usměvavý a velmi milý koordinátor Peter, který byl pro nás řidičem, průvodcem a přítelem během cest za mými dětmi. V Nairobi jsme byli ubytováni v hotelu Shalom, který je ve stejném areálu jako nairobská kancelář, kterou jsme navštívili a seznámili se s děvčaty, která zajišťují vše ohledně adoptivních dětí.
Následující den nás ještě před cestou přivítala úžasná koordinátorka Mary M Benjamin a také moc ochotný ředitel keňské kanceláře Kennedy Okongo. Než jsme se vydali do Gakindu (cca 100km od Nairobi) za mým chlapcem Ayubem, upřesnili jsme si plán cesty. Jedna z mých adoptivních dívek Hellen totiž studuje internátní střední školu. V Keni většinou studenty ze školy vůbec neuvolní, pokud nejsou prázdniny. Proto se zapojila i Dana Feminová, která spolu s Kennedym domluvila, že Hellen můžeme navštívit ve škole po cestě za Ayubem. Setkání s Hellen mě velmi dojalo! Na dívku jsme museli počkat v ředitelně školy. Když Hellen přišla, hned mě objala a rozplakala se radostí, následně i její maminka, která byla také přítomná.
Maminka i Hellen jsou velmi hodné, citlivé a tak srdečné! Hellen tak plakala a zároveň děkovala za podporu svého vzdělání, až mi přišlo, že tolik vděčnosti si od ní snad ani nezasloužím! Hellen nám pak ukázala třídu, kde studuje společně s dalšími 56 dívkami. Na Hellen jsem velmi hrdá, protože je nejlepší studentkou ve třídě, jak mi potvrdila i poměrně přísná paní ředitelka. Je to slečna s velkým potenciálem!
Následně jsme pokračovali do Gakindu za mým Ayubem, kterého jsme překvapili rovnou ve třídě! Chlapec sice věděl, že ho přijedeme navštívit, ale nevěděl přesně, kdy a kam. A tak byl o to více překvapen! Na školní zahradě nás nejprve srdečně přivítal pan ředitel a následně i Ayubův třídní učitel. Když nás Ayub spatřil, hned nás poznal. Překvapeně a zároveň se šťastným, i trochu stydlivým úsměvem na nás koukal a my zase na něj. Když mu to pan učitel dovolil, šel nás obejmout a přivítat se. Chlapce jsme odvezli ze školy domů, kde na nás už netrpělivě čekala maminka Ayuba (vdova se 4 dětmi). Pak nás pozvali domů, kde jsme dostali moc dobrý oběd (kuře, brambory, zelenina, ugali, chapati, mnoho ovoce, balená voda, cola, fanta atd.). To vše pro nás připravila maminka Ayuba společně se ženami z vesnice. Na přípravách se podílela celá vesnice, každý dal něco, aby nás maminka Ayuba mohla takto pohostit. Sama by si takovou hostinu nemohla dovolit.
Na keňském venkově je krásná příroda. Je vidět, že zde stále funguje komunitní způsob života. Rodina žije ve dvoupokojovém dřevěném domku. Střecha je pouze z plachet, které jsou zatížené dřevem. V Keni jsme byli v období sucha a nevím, jak taková střecha plní svou funkci, když přijdou silné deště. Asi si málo kdo z nás dokáže představit, že má mokrou postel, protože venku prší. Návštěvou mého Ayuba, jeho velmi srdečné maminky a žen ze sousedství, jsme se mohli na vlastní oči přesvědčit, že podpora je zde velmi potřebná! S chlapcem a maminkou jsme udělali mnoho fotografií a předali jim dárky. Na oplátku jsem dostala ručně dělanou tašku, ovoce a málem jsme vezli zpět do Nairobi i živou slepici. Večer jsme dorazili šťastní, příjemně unavení a plní opravdu srdečných zážitků ze setkání s dětmi zpět do hotelu v Nairobi. Těšili jsme se na další ráno, jelikož před námi byla návštěva mého dalšího adoptivního chlapce Nicholase, v Nairobi, v Kibeře.
Následujícího rána jsme se sešli opět s Peterem, s koordinátorkou Christine a také koordinátorem Piuzem, který nás doprovázel z důvodu bezpečnosti do slumu Kibera. Christine je velmi milá a hodná, stejně tak Piuz, který je velmi vtipný a dobře zná podmínky v Kibeře, takže byl pro nás i skvělým průvodcem tímto místem. Dozvěděli jsme se, že zde žije cca 1,7 mil. Obyvatel. Oficiální zdroje uvádí nižší počet (nechodí sem ani keňská policie). Místo ani obyvatelé na nás nepůsobili nijak nepřátelsky, ale dozvěděli jsme se, že po setmění většina obyvatel Kibery raději nevychází ze svých domovů. A také jsme se dozvěděli, že obyvatelstvo Kibery se skládá snad ze všech keňských etnik a také ze somálských či jiných uprchlíků. Je zde tak velká různorodost politických i náboženských názorů, což může snadno vést ke konfliktům.
K mému chlapci Nicholasovi domů jsme šli tmavými a úzkými uličkami, ve kterých se batolily malé děti. Místem se linul velmi agresivní zápach septiku. Když jsme došli domu k mému Nicholasovi, tak nás opět se slzami v očích vítala maminka, sestra chlapce a Nicholas, který se velmi styděl, ale cítili jsme i zvědavost ☺. Maminka Nicholase je také vdova se 4dětmi. Nicholas a jeho rodina bydlí v jedné tmavé místnosti(betonová podlaha, plechové zdi). V místnosti mají dvě postele oddělené plentou, prostý dřevěný stolek, menší sedačku a barely na vodu. Více by se tam ani nevešlo. Nicholasovi jsme před návštěvou koupili nějaké nové oblečení, bonbony a hlavně fotbalový míč. Když míč dostal, úplně se mu rozzářily oči, měl fakt obrovskou radost a my také, že se nám povedlo ho tak moc potěšit ☺! Vážení přátelé a adoptivní rodiče, pokud zvažujete či plánujete návštěvu Vašeho adoptivního chlapce, určitě doporučuji koupit fotbalový míč, protože zaručeně prolomíte ledy a bude to mít obrovský úspěch!☺
Po návštěvě jsme Nicholase doprovodili do školy na odpolední výuku. Ve třídě nás přivítal pan učitel, který byl moc hodný a velice si vážil naší návštěvy. Měl můj obrovský respekt a úctu, protože jeho práce zde je přímo posláním. Třídní učitel Nicholase na mě zapůsobil, protože byl velmi inteligentní a pokorný a u dětí měl přitom přirozenou autoritu. Poté co jsme se rozloučili s Nicholasem i jeho třídou, ještě jsme si popovídali s maminkou a udělali několik fotografií. Následně jsme šli na oběd, a to do restaurace přímo v Kibeře. Když nám koordinátoři oznámili, že se najíme přímo ve slumu, tak jsme dost znejistili. S nadsázkou jsem utěšovala přítele, že se když tak břišní tyfus něco podobného pravděpodobně projeví až po příletu do Čech, takže jsme vlastně v pohodě☺! Ale po obědě jsme neměli žádné zdravotní potíže, a ani po příletu domů. Jsem moc ráda, že jsme měli příležitost navštívit Kiberu. Je to místo, které Vám umožní si uvědomit každodenní životní realitu zdejších obyvatel. Pro mě to byl opravdu výjimečný den!
Náš čtvrtý den v Nairobi začal již časně ráno společně s koordinátorkou Mary M Benjamin a koordinátorem Eliasem, který vystřídal Petera, aby si mohl Peter trochu odpočinout. Vyrazili jsme směr Elburgon (cca 200 km od Nairobi), za mým dalším adoptivním chlapcem Brianem. Brian bydlí se svou babičkou a dvěma staršími bratry. Maminka chlapců je opustila a tatínka snad ani nikdo nikdy neviděl. Cestou do Elburgonu jsme viděli podél silnic velké, černobílé opice, zebry a krásnou přírodu. Cesta trvala asi 4hodiny. Když jsme dorazili do Elburgonu, byl to úplně jiný svět. Příroda jak z pohádky, menší trh a místní muži čekající na motorkách na své potencionální zákazníky, které zde za drobný poplatek cca 100 Ksh (asi 25 Kč) převáží lidi či nějaký náklad. Po cestě, ani přímo v Elburgonu, není žádná menší fabrika, kde by mohli místní najít zaměstnání. Vesměs jsou v této oblasti odkázáni na zemědělství. Pokud je špatné počasí, zvířata i lidé zde hladoví či dokonce umírají hlady.
Po nákupu balené vody a pár drobností na místním trhu, přejíždíme před školu mého milovaného Briana (velmi roztomilý chlapec), kde na nás už čeká starší bratr Briana Kelvin. Hned v prvním okamžiku mě překvapila obrovská úcta, pokora, dobrota a srdečnost ze strany Kelvina. Samozřejmě následovalo velké objetí a vítání. Společně jsme všichni šli pro malého Briana do školy. Zde nás přivítal přátelský ředitel školy. Ten nás vzal nejprve do ředitelny, kde jsem nás zapsala do knihy návštěv, a pak už jsme zavítali do třídy mého Briana. Pro mého chlapce i jeho spolužáky jsme byli patrně zajímavou událostí. Brian se nejprve trochu styděl, ale bylo vidět, že je plný vzrušení. Hlavně z toho, že jsme vážně přijeli, jsme fyzicky na místě a jedeme všichni společně k němu domů!☺ Shledání s Brianovou babičkou, paní Sarah, bylo neuvěřitelné. Jako kdybychom se vrátili po delší době domů.
Babička, bratři, Brian a další ženy z blízkého okolí nás vítali opravdu jako vlastní. Měla jsem pocit, jako bychom se znali odjakživa. Ihned nás pohostili balenou vodou, kolou, fantou a následovala modlitba před jídlem, kterou vedla babička. Po modlitbě jsme se dali všichni do jídla. Připravila vynikající kuře s brambory, chapati, polévku, zeleninu a ovoce. Babičce s množstvím i přípravou jídla pomohlo mnoho místních žen, stejně jako tomu bylo u Ayuba doma. Po jídle následovalo velké focení, předání dárků, povídání a babička nám dokonce i nabídla přespání. Velmi mě dojalo, když mě babička, označila za svoji dceru a nás, s mým přítelem za jejich milovanou rodinu! Vůbec nechtěla, abychom odjeli! Moc si přeji, abychom měli ještě v budoucnu příležitost a možnost setkat se. Po pár hodinách s Brianem, jeho rodinou a přáteli jsme se dlouho srdečně loučili a připravovali se na odjezd zpět do Nairobi.
Před vjezdem na hlavní tah do Nairobi, potkáváme cestou usměvavého pána, který, jak se hned dozvídáme, je starší bratr koordinátorky Mary M. Benjamin. Zároveň je učitelem mého Briana, který Brianovi pomáhá se psaním dopisů pro mě. Pan učitel Andrew si mě velmi dobře pamatoval z dopisů a fotografií, které ode mě Brian dostává. Andrew nás pozval domů, kde nás představil své paní, která nás začala hostit mangem a pitím. Mimo jiné nám byl opět nabídnut nocleh, ale my jsme se drželi plánu cesty. ☺ Andrew už je starší pán, který pomáhá v nesnázích a v nemocích místním vdovám, které nejsou schopné se ve vážném zdravotním stavu dostat k lékaři.
V závěru našeho setkání se kousek opodál procházel výrazně hubený, asi 10letý, stydlivý chlapec v zaprášeném, trochu děravém oblečení. Ihned na něj zareagovala naše skvělá koordinátorka Mary M. Benjamin. Na chlapce zavolala, a ten se sklopenou hlavou přiběhl. Mary M. nám chlapce představila. Jmenuje se David Wainaina a nedávno byl zařazen mezi potřebné děti do projektu Centra Narovinu. Pan učitel Andrew nelenil a hned nám nabídl, že se můžeme jít podívat k Davidovi domů. David souhlasil, a tak jsme šli s ním. Když jsme přišli k němu domů, strnuli jsme nad závažností situace této rodiny. Rodina žije v děravém obydlí s prašnou podlahou. Uvnitř se procházela slepice s kuřátky. Rodiče doma nebyli, dozvěděli jsme se, že se snaží najít práci, aby dostali nějaké drobné nebo jídlo. David nás také ujistil, že se rodiče nebudou zlobit, že jsme šli k nim domů! ☺
Od Andrewa a Mary jsme se dozvěděli, že chlapec momentálně nechodí do školy, protože tam má dluh na školném a všechny knížky. David se moc styděl za to, že ve škole nemohl být. Ještě nám v autě zbylo několik balíčků bonbonů, tak jsme se rozhodli je Davidovi dát. Ten se o ně hned rozdělil s dalším chlapcem, který byl poblíž. Děkoval a byl moc rád, že něco dostal a zářila mu očička pro pár gumových bonbonů. S přítelem jsme si řekli, že už nás nějaký ten šilink nevytrhne, a tak jsme Davidovi dali 2000 Ksh (asi 450 Kč) s tím, že ale peníze nesmí ztratit a až přijdou domů rodiče, že jim je musí předat ☺! Přísahal, že to tak udělá. Rozhodli jsme se tak, protože zde bylo naprosto jasné, že chlapec a jeho rodina jsou v nesmírně těžké situaci a nemají opravdu vůbec nic, kromě té jedné slepice s kuřátky. Druhý den jsme se od Mary M dozvěděli, že maminka peníze opravdu obdržela. Prý plakala štěstím a mnohokrát děkovala. Až takovou reakci jsme nečekali, ale byli jsme moc šťastní!
Rozhodla jsem se zmínit a popsat i toto naše neplánované setkání s chlapcem Davidem Wainaina (52817), který stále čeká na svého adoptivního rodiče. Situace jeho rodiny je mírně řečeno nelehká. Bylo vidět, že by si chlapec všeho velmi vážil, stejně tak i jeho rodina. Troufám si říci, že je jedním z nejvíce potřebných dětí co jsme mohli vůbec vidět přímo na místě. Nemít sama tolik adoptivních dětí, tak si ho vezmu do podpory snad hned na místě. ☺
Pátý den pro nás přichází další úžasná koordinátorka Sophia Barongo, se kterou pak navštívíme její školu, Ngando Preparatory School a následně také mé další 2 děti Penninu a Anthonyho, kteří u Sophie vystudovali tuto základní školu, ale letos jsou již středoškoláky.
Po domluvě se Sophií a Peterem vyrážíme k Anthonymu domů. Anthonymu zemřela maminka, když byl ještě velmi malý, takže žije s tatínkem, babičkou a starší sestrou a bratrem. Anthony je mé první dítě, které podporuji přes Centrum Narovinu, takže se přes naši vzájemnou korespondenci a fotografie známe úplně nejdéle. O to více jsem byla natěšená a zvědavá na setkání s Anthonym a jeho tatínkem, babičkou, kteří mi vždy také píší dopisy, každý sám za sebe.
Již na nás čekal a z dálky s úsměvem mával a jásal Anthonyho tatínek, pan James. Následuje opět obrovské a srdečné vítání a objímání a tatínek nás hned vede domů, kde je také sestra a babička Anthonyho, která nám také chtěla moc přijít naproti, ovšem její silná artritida ji bohužel téměř brání v tom, aby se postavila na nohy. Když vejdeme do plechového domku, babička se hned dá radostí do pláče a obrovská radost z toho, že jsme opravdu dorazili až k nim domů, ji dovolí s pomocí se alespoň postavit na nohy, aby nás mohla láskyplně obejmout, tak jak mi vždy předtím psala v dopisech, že je to její sen! Opět následuje vzájemné předání dárků,také zásob léků a mastiček pro babičku, protože o jejím problému vím již delší dobu z našich dopisů, pak samozřejmě následovalo velké focení a vzájemné povídání, při kterém se i hodně všichni nasmějeme, protože tatínek Anthonyho je velmi vtipný a zábavný a to i přes to, že je nemocný (HIV) a ještě na něm leží veškerá zodpovědnost za jeho tři děti a jeho nemocnou maminku.Tatínek Anthonyho má můj velký obdiv a respekt, protože když si člověk uvědomí, že by měl být HIV pozitivní, bez peněz, být na všechno sám a mít zodpovědnost za další 4 členy rodiny, a přesto se umět smát, říkat vtipy a vítat Vás jako vlastní, tak jak to umí tatínek Anthonyho, tak k tomu musí mít člověk opravdu velkou vnitřní sílu, víru a laskavé srdce!
Sám Anthony doma nebyl, protože byl ve škole a tak po návštěvě domova se vydáme do školy společně s tatínkem. Následuje pro nás již standardní návštěva ředitelny a zápis do knihy návštěv, přivítání a focení s milým panem ředitelem školy a nedočkavé vyhlížení Anthonyho, pro kterého nechali poslat ☺!
A konečně, konečně přichází můj milovaný a tolik očekávaný Anthony, s velkým úsměvem na tváři. Konečně nastal ten okamžik, o kterém jsme si několik roků tolik psali, že bychom si tak moc přáli, aby už konečně byl realitou a my se mohli konečně osobně obejmout a vidět se, mluvit spolu a být alespoň pár momentů spolu! Konečně se náš vzájemný sen stal realitou a myslím, že ani jeden z nás, na to nikdy nezapomeneme! Anthony dostal také fotbalový míč, PlayStation, kde byli nějaké fotbalové hry, pak samozřejmě také potřebné věci do školy.
Všechny z mých adoptivních dětí miluju stejně a samozřejmě mě všechny velmi zajímají, to je jasné! Na každý dopis a materiály od všech mých dětí se vždy nesmírně těším a jsem zvědavá a nedočkavá na novinky od nich, ale snad jen u Anthonyho, asi tím, že je můj „prvorozený“ ☺, (jak mu říkám, ačkoliv není věkem nejstarší, z mých adoptovaných dětí) a tím, že je mým prvním dítětem, které jsem začala podporovat, jsme v kontaktu jak s chlapcem, tak s jeho rodinou nejdéle, tak asi jsem byla u něj nejvíce zvědavá na osobní shledání a kontakt. Anthony je moc milý, slušný, úžasný chlapec, mírné povahy s přirozeným respektem a úctou k ostatním a i ve škole má velmi dobré výsledky!
Po rozloučení s Anthonym a jeho tatínkem Jamesem, přejíždíme domů k Pennině, kde na nás čeká její babička, paní Jenafefa. Paní Jenafefa nás vítá a zve nás hned k ní domů, kde si povídáme, fotíme se, a pak nám ukazuje, že všechny fotky a dopisy co ode mě Pennina obdržela, má pečlivě uschované na památku! V průběhu našeho povídání s babičkou Penniny se dozvídáme, že oba rodiče Penniny zemřeli, když byla ještě velmi malá, takže nemá ani sourozence, jen svoji babičku! Následně i s babičkou jedeme za Penninou do školy Ngando Preparatory School, kde na nás čeká velké překvapení hned po příjezdu tam.
Jakmile se otevře brána pro vjezd do školy, děti jsou již nastoupeny uvnitř areálu a začnou pro nás zpívat uvítací píseň, která začala slovy: Welcome, welcome, welcome Sandra, welcome, welcome, welcome Pavel ☺, a při které také tančí v africkém rytmu! Byli jsme opravdu ohromeni a překvapeni. Po chvíli nás i sebe, Sophie Barongo zapojuje do tance a všichni společně odtančíme až do jedné třídy. Vystoupení se nám moc líbilo a opravdu jsme se bavili. Sophie a děti musely toto vystoupení společně připravovat nějaký čas před naším příjezdem. Velice si toho cením.
Po programu se vítáme s Penninou, která si nás zvídavě prohlíží a s nadšením objímá. Ještě před cestou do Keni jsem si uvědomila, že by měla mít narozeniny přesně v tu dobu, kdy tam budeme. Jako narozeninový dárek jsme jí přivezli mobilní telefon, nějaké oblečení a pár další praktických věcí. Pennina měla ohromnou radost ☺! Pak mi ukázala její třídu, učebnice a také ubytování ve škole. Poté nás Sophie vzala do jedné z místností školy, kde jsme všichni společně poobědvali a ještě nám dala každému dárek, tričko s motivy Keni. Sophie je hodná, spolehlivá, přátelská. Je vidět, že ji opravdu záleží na každém její žáčkovi od školky až po studenty na střední škole! Pro nás to byl nádherný zážitek a opravdu velmi srdečný společně strávený čas!
Plni nádherných dojmů se v podvečer vracíme zpět do našeho hotelu Shalom v Nairobi. Následující den nás vyzvedne opět Sophie s Peterem a provedou nás pár místy v Nairobi. Podle původního plánu se nám již povedlo navštívit všechny děti, a tak jsme měli mít odpočinkový den.
Po naší večeři se vracíme do našeho pokoje a s přítelem si povídáme o našich zážitcích. Při tom si vzpomenu na chlapce, Corneliuse, který teď je také v programu adopcí a chodí do stejné školy jako Pennina, ale je o ročník níž a který na základce chodil do stejné třídy s mým Anthonym. Právě že, při návštěvě Penniny jsem si Corneliuse ve škole všimla, protože mi byl velmi povědomý. Pak jsem si uvědomila, že ho znám z fotek od Anthonyho. Nedá mi to a podívám se na stránky Centra Narovinua vidím, že aktuálně neměl adoptivního rodiče. Tak o něm řeknu příteli Pavlovi, který se na jeho profil podíval. Po chvíli přemýšlení udělá neskutečné rozhodnutí a chlapce si adoptuje. Měla jsem z toho obrovskou radost a hned jsem to psala Sophii. Už se nemůžu dočkat rána, až si to Sophie přečte a co na to bude říkat ☺.
Následující den ihned po probuzení už mám zprávu od Sophie, která je velmi překvapená, ale také nadšená! Mění se tak náš plán pro tento den a místo prohlídky Nairobi, jedeme do obchodního centra, protože přítel se rozhodl, že chlapci rovnou koupí kolo a samozřejmě fotbalový míč ☺! S tím vším vyrážíme za Corneliusem do školy. Ten nejdřív nechápal co se děje, ale pak byl moc šťastný. Následně i s Corneliusem a kolem jedeme k němu domů, kde už na nás čeká jeho tatínek, kterému Sophie již telefonicky vše oznámila. Když dojedeme ke Corneliusovi domů, jsme velmi překvapeni jejich bydlením! Bydlí v přístřešku z igelitů, dřeva a místo střechy mají chatrnou plachtu. O to více byl přítel rád, že si chlapce vzal do podpory, protože bylo vidět, že podporu extrémně potřebuje.
Tatínek Corneliuse byl moc vděčný a také překvapený. Cornelius se mě hned ptal, jestli jsem viděla Anthonyho. Pavel pak hrál s Corneliusem chvíli kopanou. Cornelius vyzkoušel s nadšením jeho nové kolo. Následně jsme se rozhodli, že se půjdeme najíst do restaurace. Všichni společně jsme strávili úžasné odpoledne v moc hezké zahradní restauraci, kde byl také prostor pro povídání a bližší seznámení.
Cornelius je velmi inteligentní, má dobrý prospěch a je dokonce první ve třídě. Jinak Cornelius má 2 mladší sourozence a maminku, ale bohužel nebyli doma. Odešli brzy ráno a tak nevěděli, že přijedeme. Doma byl tedy jen tatínek, který nemohl jít pracovat, protože byl krátce po operaci žaludku. Přítel se rozhodl pro adopci tohoto chlapce při našem pobytu v Nairobi, protože to také znamenalo jedinečnou možnost ho vidět osobně. S Corneliuse máme s přítelem obrovskou radost!
Sedmý den brzy ráno nás Peter odváží na letiště pro náš zpáteční let do Mombasy. Z Mombasy se vracíme zpět do resortu, kde nám zbývají ještě 2 poslední dny na relaxaci na pláži. Tyto 2 dny utečou jako voda a my se vracíme zpět do Prahy. Po příjezdu domů je nám moc smutno, všichni nám moc chybí a hlavně celá Keňa jako taková! Ale jsme plni neskutečných zážitků a krásných pocitů, z tak nesmírně vřelého přijetí od všech mých dětí a jejich rodičů, či opatrovníků a rodinných členů a přátel a samozřejmě úžasných koordinátorů, kteří se o nás skvěle starali, byli našimi průvodci, ale hlavně přáteli! Za to jim patří velké díky a také Daně Feminové, která pro nás vše skvěle naplánovala a zorganizovala!
Ještě mám malou holčičku v Kisumu a chlapce na Rusinga Island, kam jsme se bohužel při této naší cestě nestihli podívat a navštívit je. Věřím ale, že v budoucnu se nám to podaří, to si velmi přeji! A pokud i Vy zvažujete cestu za svým adoptivním dítětem a máte tu možnost, tak jej navštivte, protože to opravdu stojí za to! Zdravím všechny přátele a adoptivní rodiče!
Adoptivní máma, Sandra Šustová
březen 2019
