V roce 2004 jsme začali uvažovat o adopci dítěte na dálku v Africe.Po hledání informací na internetu a následné návštěvě u paní Dany Feminové v Centru Narovinu v Praze, jsme adoptovali dívku z Keni jménem Metrine Midesha, které bylo tenkrát osm let. Mezitím uběhlo 15 let, Metrine s naší finanční pomocí ukončila základní a střední školu a dále vystudovala management cestovního ruchu.
Po patnácti letech finanční podpory bylo logické, že jsme konečně chtěli na vlastní oči vidět výsledek naší pomoci. Keňa pro nás oba byla země exotická a zcela neznámá a dost jsme se návštěvy i báli. Přesto jsme se během letošních jarních prázdnin rozhodli a koupili letenky. A už nebylo cesty zpět.
Informace ze zakoupeného průvodce po Keni byly pro nezkušeného cestovatele velmi varovné – číhající velká kriminalita a nebezpečí okradení na každém rohu, a tak jsme poprosili paní Danu Feminovou o setkání, abychom zjistili, jaká je keňská realita a zda lze těch 12 dní vůbec přežít. Dozvěděli jsme se, že leden a únor jsou pro cestu do Keni ideální měsíce, počasí je stabilní a hlavně neprší. Pro dobrou bezpečnost se stačí se držet té zásady, že se v noci jezdí jen taxíkem a po setmění kvůli bezpečnosti nevycházet na ulici. A proti komárům se lze celkem dobře bránit i česnekem, užíváním vitamínu B a sprejem na komáry zakoupeným v Čechách.
Posledního lednového dne jsme tedy vyrazili z Prahy přes Istanbul do Nairobi. Nutné keňské vízum jsme obdrželi po vyplnění patřičných formulářů a zaplacení 40 EUR přímo na nairobském letišti.
A pak už jsme směřovali do hotelu Shalom, v jehož blízkosti sídlí i Centrum Narovinu. Místní taxikář Peter, sympatický koordinátor, který se opravdu v Nairobi vyznal, se pak o nás staral i po celý náš pobyt v Nairobi.
Hned první den večer jsme se sekali s naší Metrine v hotelu na večeři. Bylo to nádherné setkání. Poprvé jsme viděli v reálu dívku, od které jsme dostávali nejdříve pouze obrázky, pak velice jednoduché zprávy a až později delší dopisy s plány na podnikání a na život nezávislé a úspěšné ženy. Poslední rok jsme pak s Metrine komunikovali již přes WhatsApp, takže jsme byli již více v obraze. Metrine nás překvapila svojí přímočarostí a inteligencí. Začíná podnikat s použitým oblečením, a proto jsme jí velké množství věcí na prodej přivezli přímo z Čech. Naším cílem bylo, co nejvíce poznat prostředí, ve kterém vyrůstala a zároveň jí vzít i někam, kde s ní budeme moci probrat její další plány a také jí dát možnost vidět a zažít něco zcela odlišného od dosavadního života.
S dalším koordinátorem Centra Narovinu jsme navštívili největší nairobský slum Kibera – chutný oběd pro pět lidí za cca 230 Kč dohromady jsme opravdu nečekali. Dále pak sirotčinec, kde jsme nakoupili obrázky od dětí, abychom je podpořili… prostě jiný svět. Všichni zde byli chudí, ale svým způsobem šťastní a co nás velmi překvapilo, že i pěkně oblečení. Lidé si zde sice žijí svým jednoduchým životem, ale přesto zde vše funguje.
Dále jsme viděli školu, kam Metrine chodila. Byli jsme fascinováni disciplínou a přátelským chováním všech dětí. V každé třídě nás přivítali zpěvem a otázkami, jak se žije v Čechách. Nejvíce se dětem líbily fotografie zasněžených aut a domů, které jsme ukazovali na mobilním telefonu. Odměnu ve formě čokolády jsme měli přichystanou pro všechny.
Na další den jsme naplánovali návštěvu doma u Metrine ve slumu. Protože jsme spíše vegetariáni, dostali jsme jako pohoštění rýži se zeleninou – moc jsme si pochutnali. Setkali jsme se zde nejen s naší adoptivní dcerou, ale i „vnučkou“, s matkou Metrine a koordinátorkou Beatrice. Prohlédli jsme si i její velmi skromný obchůdek s použitým oblečením a vyslechli si, jak chce svůj „business“ posunout o kousek dál. Až zde jsme si uvědomili, že i když se jedná o velmi jednoduchý stánek ve slumu, kupní síla, byť na jiné úrovni, než jsem my zvyklí, zde prostě je a celá její obchodní myšlenka je smysluplná.
Navrhli jsme Metrine, že s námi pojede na několik dní na Diani Beach u Mombasy a také na safari do národního parku Tsavo. To už byla odměna nejen pro Metrine, ale i pro nás – už jsme se těšili na změnu. Metrine poprvé viděla moře, a i když studovala cestovní ruch se zaměřením právě na safari, tak v národním parku byla vlastně poprvé. Sama vše hodnotila jako velký přínos. Viděla, jakým způsobem se hledají zvířata tak, aby je návštěvníci mohli vidět v jejich přirozeném životě, jak se chovají návštěvníci parku a co je zajímá, jak funguje hotel v parku… to vše bylo pro ní nejen nádherným zážitkem, ale i obrovským poučením. U moře jsme jí pak naučili plavat. Nejdříve s maskou na potápění, ale za dva dny už plavání zvládala sama .
Na zpáteční cestě po nově zbudovanou železnicí z Mombasy do Nairobi jsme ještě probírali varianty jejího podnikání, ekonomické ukazatele i skromné varianty vylepšení a rekonstrukce jejího obchůdku. Poslední den byl pak v Nairobi už jen o vyhlídce na město z věže Mezinárodního kongresového centra. Bylo vidět, jak Metrine zná všechna místa v centru Nairobi, kde v podstatě žila celý svůj život. Doprovodila nás až na letiště a všem nám bylo jasné, že se nevidíme naposled. Rádi bychom ji viděli jako úspěšnou ženou, která umí využít toho, co se naučila. A my jí v tom chceme i nadále pomáhat. Pokud i ona pak bude schopna pomáhat dalším potřebným lidem, bude mít vše opravdový smysl.
Závěrem snad můžeme konstatovat jen to,že Keňa se nám tak zalíbila, že v budoucnu plánujeme opět další návštěvu.
A naše obavy z cesty do neznáma na začátku? Za celou dobu jsme viděli snad jen tři komáry. A okradeni jsme sice byli, ale jen o toustový chleba při snídani na Diani Beach – opičkám moc chutnal.
Keňa, 30.1. – 11.2. 2019 Daniela a Vlastimil Moulisovi
