Domů

15. příběh podporovaného dítěte a adoptivního rodiče: Představujeme Wiclifa a děkujeme adoptivním rodičům za osmnáctiletý příběh

„Wiclifa jsme sledovali od let malého chlapce, z kterého vyrostl hezký mladý muž, s vysokoškolským vzděláním. Často se zmiňoval, že by chtěl dělat něco, aby při tom pomáhal druhým. Věřím, že se mu to podaří. Děkujeme mu za to, že jsme s ním mohli sdílet radost i starost, děkujeme mu, že jsme tu pro něho mohli být, že tu byl s námi i přes vzdálenost mezi oběma kontinenty. Děkujeme i Centru Narovinu za jejich pomoc, která je smysluplná a prospěšná pro postupné srovnávání rozdílů mezi lidmi.“

Připojíte se také? www.AdopceAfrika.cz

 

Příběh chlapce z Kisumu, od devíti let do studia na vysoké škole

Jmenuje se Wiclife Onyango Opiyo. Když jsme se s manželem v roce 2003 rozhodli pro adopci na dálku, bylo mu devět let Původně jsem si chtěla vybrat holčičku, ale zaujal mě obrázek Wiclifa. Byl v seznamu delší dobu a díval se trochu smutně, jako by v očekávání. Byl jeden z pěti dětí rodičů, kteří se živili zemědělstvím a rybolovem. Do školy chodil rád, jako své zájmy uváděl hlavně přírodu a fotbal. Popisoval práci na poli, kde pomáhal a zmiňoval rozmary počasí pro jejich sklizeň. V době vegetace ho práce zaměstnávala více a to se projevilo ve známkách, pak v dalším období zase zabral a známky si vylepšil. Úspěšně ukončil základní Školu, potom i střední a nastoupil na dvouleté studium na vysoké škole. Dělal nám tím velkou radost. Uměl využít nabídnutou šanci a bojoval. Nebylo to pro něho lehké. Zemřel mu o tec, po krátké době nejstarší bratr a Wiclife byl na řadě v zastoupení hlavy rodiny. Podporu rodina nacházela u strýce, který později také zemřel.

Wiclifa jsme sledovali od let malého chlapce, z kterého vyrostl hezký mladý muž, s vysokoškolským vzděláním. Často se zmiňoval, že by chtěl dělat něco, aby při tom pomáhal druhým. Věřím, že se mu to podaří.

Zpočátku často psal, že by nás rád poznal osobně. Mrzí mě, že jsme mu toto přání nesplnili. Důvodem je náš věk a ne zcela dobré zdraví. Třeba se on sám jednou podívá do Evropy, do Čech a ještě nás zastihne.

Děkujeme mu za to, že jsme s ním mohli sdílet radost i starost, děkujeme mu, že jsme tu pro něho mohli být, že tu byl s námi i přes vzdálenost mezi oběma kontinenty. Děkujeme i Centru Narovinu za jejich pomoc, která je smysluplná a prospěšná pro postupné srovnávání rozdílů mezi lidmi.

Z fotografií je patrný růst a to nejen ve vzrůstu, ale ve formování člověka. Už neposílá dětské obrázky, ale zajímá se o dění kolem sebe i za hranice svého působení.

Přeji mu vše dobré, může být na sebe hrdý.

Milada Balcarová s manželem.

V Turnově, 1.3. 2021