Píše se rok 2006. Já čerstvě na vysoké škole jsem si splnila sen. Rozhodla jsem se adoptovat na dálku tehdy šestiletého chlapce. Volka Otieno Mbira přišel o svého otce na následek nemoci. Maminka stejně stará jako já zůstala s Volkou, jeho mladší sestřičkou Heldrine a třemi bratranci a sestřenicí sama. Nyní přibyla ještě sestřička Shallow. Tehdy jsem neřešila zda chlapce nebo holčičku.
Zaujal mě jejich životní příběh.
Volka (čtvrté dítě zleva) a jeho početná rodinka.
Uzavření adopce bylo jednoduché. Kontaktovala jsem koordinátorku a ta mi se vším pomohla. 3x do roka dostávám přehledné zprávy o tom, jak se Volkovi a jeho rodině daří či nedaří. Jsem ráda za možnost zdravotního pojištění. V průběhu jeho fungování pomohlo mému chlapci nejednou s malárií a jinými nemoci.
Volkovi je již 17let, studuje střední školu Tom Mboya sec. School a snaží se protloukat životem jak se dá. Od přání stát se fotbalistou, snad jako každý africký kluk, přes učitele, by se rád věnoval stavitelství. Navštívila jsem ho 2x. Seznámila jsem se s jeho početnou rodinou. Byl to úžasný zážitek. Docela mě překvapilo, jak „polygamie“ funguje. Jedna rodina je jako malá vesnička. Můj chlapec má 3 „babičky“ ☺. Maminka se věnuje prodeji zeleniny ze zahrádky a lovem malých rybek.
Pár měsíců po uzavření adopce mi přišel mail, že hledají nové dobrovolníky na „pozici“ koordinátorů adopce. Přihlásila jsem se, zúčastnila se školení a mohla jsem začít. Být koordinátorkou byla a opět je úžasná zkušenost (na dva roky jsem přerušila „práci“ koordinátora z důvodu vycestování mimo pravidelnou dostupnost na internet). Člověk pozná spoustu lidiček naladěných na stejnou vlnu. Na společných setkáních 2x do roka si můžeme předávat a dělit se o zkušenosti, které nás během roku potkávají. Hrají se zajímavé hry a projednávají se novinky a události z Keni.
Díky Centru Narovinu jsem měla čest hostit koordinátorku a vychovatelku z Ostrova Naděje přímo u sebe doma. Při těchto návštěvách připravujeme pro keňské „kolegy“ docela náročný program plný přednášek, debat, návštěv škol, setkáních s rodiči a ukázkou naší kultury.
Také jsem pracovala v projektu pod záštitou Centra Narovinu a Evropské unie – Afrika nevšedníma očima. Formou přednášek a besed jsme se snažili představit a přiblížit jak práci Centra Narovinu, tak životní podmínky a možnosti lidí v Keni.
Za pomoci Centra Narovinu jsem se dostala do Keni dvakrát. Na vlastní oči jsem se chtěla a mohla přesvědčit o tom, zda a jak projekty fungují. Bylo úžasné vidět, jak se keňští koordinátoři (také dobrovolníci) snaží dělat pro dané projekty první a poslední. Spolu s dalšími sedmi dobrovolníky z Česka a samozřemě koordinátory z Keni, jsme uspořádali tábor pro děti ze slumů a ukázali jim život na vesnici s ubytováním v sirotčinci na ostrově Rusinga.
Být adoptivním rodičem je hřejívý pocit. Dobrovolná práce koordinátora mě naplňuje, jen si člověk musí uvědomit, že ač je to dobrovolné, tak jako adopce, je tam i určitá zodpovědnost. Jsem ráda, že mohu vidět adopci z obou stran.
Markéta Zlá