Chudí a proti nemocem bezbranní obyvatelé ostrova ve Viktoriině jezeře v Keni už nejsou se svými zdravotními problémy sami. Otevření medicínského zařízení na Rusinga Island je posledním projektem Ostrova Naděje Centra Narovinu.
Vedle školy, školky a sirotčince vyrostla klinika, která se pokouší bojovat s nedostupností zdravotní péče pro místní nemocné. Špatná dosažitelnost lékařské pomoci na ostrově je jednak fyzická (skutečná vzdálenost nemocnic či nedosažitelnost dopravních prostředků), jednak finanční (zdravotnictví je převážně financováno přímou platbou pacientů). Nemocní proto bývají svými příbuznými do nemocnic dopravováni v tak pokročilém stadiu nemoci, že ani maximální možné úsilí jejich zdravotní stav není schopno zvrátit. Klinika Centra Narovinu zahájila provoz na jaře 2010 pouze s místním středním zdravotním personálem. Díky podpoře Vysoké školy zdravotnictví a sociální práce sv. Alžbety v Bratislavě mohl být tým záhy posílen o dvě lékařky ze severní Moravy, Zuzanu Fajkusovou a Marii Tichou.
Co vás přimělo opustit poklidné vody domácích nemocnic a vypravit se léčit do Afriky? Co jste od Keni očekávaly?
Marie: Už za studií jsem chtěla vycestovat někam, kde je lékaře potřeba více než v Evropě. Mezi množstvím lékařů v Africe a Evropě je velký nepoměr, např. kdyby v Brně byla stejná hustota lékařů jako v Keni, bylo by jich jen asi 50! A tento nedostatek lékařů má v Africe především pro venkov nepříjemné důsledky. Na Rusinga nebylo možné sehnat afrického lékaře i přes nabízených tisíc Euro měsíčně. Aby se místní doktor nechal zaměstnat mimo velká města, musí se finanční nabídka pohybovat minimálně okolo dvou tisíc Euro za měsíc. V Nairobi si šikovní lékaři přijdou dokonce na ještě slušnější peníze. Tak proč by se trmáceli někam do nepohodlí – a ještě za nízký plat.
Zuzana: Na rozdíl od Marie pro mě Afrika novinkou nebyla. Měla jsem za sebou tříměsíční pobyt v nemocnici v Etiopii, a tak jsem věděla, že nejlépe je nemít žádná očekávání. V Africe funguje vše naprosto odlišně a nevyzpytatelně, proto jsme chtěly, po mých „hladových“ zážitcích z Etiopie, mít jistotu alespoň v tom, co budeme jíst. Do Keni jsme si vezly čtyřicet kilo jídla a musím říct, že jsme toho ani na chvíli nelitovaly.
Vzpomínáte si na první dojmy z areálu Ostrova Naděje a z kliniky?
Zuzana: Centrem jsme byly příjemně překvapeny. Pěkné budovy s upraveným trávníkem, to se v Keni jen tak nevidí. Naše zdravotní zařízení je stoprocentně nejhezčím zařízením na celém ostrově.
Lidé na nás už zpočátku působili sympaticky, ale bylo velmi obtížné, v některých případech až nemožné, je od sebe rozpoznat. Všichni měli tmavou pleť, krátké černé vlasy a bílé zuby… Naučit se rozeznávat děti ze sirotčince nám trvalo celé dva měsíce. Mezi černochy musíte využít takových rozpoznávacích znaků, jako je pěkný úsměv, dolíčky ve tvářích, styl pohybu apod.
Marie: Na klinice jsem byla hodně příjemně překvapená z laboratoře. Očekávala jsem tak maximálně mikroskop, ale množství diagnostických zařízení a dalšího vybavení, které jsme měli k dispozici, bylo na místní poměry ohromující.
Co vás na klinice vedle práce lékařky ještě čekalo za povinnosti?
Marie: Několik prvních týdnů bylo naší hlavní náplní sledování práce místních pracovníků, organizace práce na klinice, objednávání léků, vedení lékárny a následná reorganizace celého chodu kliniky. Klíčové bylo navázání spolupráce s okolními zdravotnickými zařízeními a vládními institucemi tak, abychom zajistily zvláště přístup k lékům a zdravotnickým potřebám zdarma distribuovaným keňskou vládou. Především šlo o antimalarika první volby (Coartem), speciální formule pro podvyživené děti, testovací sety na HIV aj. I přes počáteční byrokratické ústrky se podařilo zajistit plynulé zásobování naší kliniky těmito léky. Jde však především o budoucí spolupráci. Prozatím je potřebný materiál hrazen z dotací rozvojové pomoci SlovakAid, stejně tak i platy místního personálu. Do budoucna je však plánováno, aby byla klinika nezávislá na finanční podpoře z Evropy, takže je velice důležité navázat maximální spolupráci s místními úřady a vyškolit schopný místní personál.
Zuzana: Náš pracovní den začínal obvykle kolem osmé hodiny ráno. V ideálním případě už pracovnice na příjmu začala zapisovat příchozí pacienty. Registrační hodiny oficiálně trvaly do 15 hodin, ale dalo nám hodně práce pacientům vysvětlit, že je pro ně výhodnější chodit na kliniku dopoledne. Asi 3 měsíce jsme ztratily chybou v komunikaci, protože jsme zjistily, že den začíná v Keni v 6 ráno, což je hodina 0. Když jsme tedy pacientům kladly na srdce, ať přijdou v osm hodin, znamenalo to pro ně vlastně 14 hodin. A tak pro jistotu přišli až ve čtyři odpoledne. Denně jsme ošetřily asi 30 pacientů. Jejich počet závisel nejvíce na počasí – v dešti je obtížné se na kliniku dostat. Pokud ale bylo pěkně, což bylo většinou, pracovní doba se protahovala do pozdních odpoledních hodin. Večer a v noci jsme se střídaly na službách s místním personálem, který tvořila 1 „clinical officerka“ (taková lepší evropská zdravotní sestra) a 1 až 2 zdravotní sestry. Podobně jsme se střídaly i na víkendové služby, aby byl vždy někdo na klinice k dispozici.
Musely jste někdy improvizovat při ošetřování pacientů kvůli nedostatku zdravotnického materiálu nebo neznalosti místních nemocí?
Zuzana: Při ošetřování pacientů jsme musely improvizovat téměř vždy. Zejména obvazové materiály, které se používají u nás, jsou velmi nákladné a v Africe nejsou vůbec dostupné. Stříkaček, jehel, infuzních setů a rukavic jsme měly dostatek, ale kvalitou se nedají srovnat s materiály používanými v Evropě. Léků bylo dostatek a měly jsme prakticky vše, co jsme potřebovaly. Situace v Keni je ohledně léků spíše opačná. V obchodě si můžete koupit jakýkoli lék bez předpisu a užívat jej, jak vás napadne. To může vést jednak k poškození pacienta (těhotná žena, nevhodné dávkování, pozdní příchod k lékaři), ale také se vytváří podmínky ke ztrátě citlivosti mikrobů na dané léky.
Marie: Navíc se někdy stane, že vám špatně poradí při nákupu léků i přímo v lékarně,což může mít pro nemocného nepříjemné důsledky. Ani my, bohužel, jsme nebyly všemocné. Klinika z počátku fungovala jen jako ambulance a my jako lékaři prvního kontaktu. Obvykle si lidé stěžovali na bolesti hlavy, horečku, průjem, nebo prostě něco… Většinou se za tím skrývala malárie, tyfus, améba… Někdy však byly stesky našich pacientů zajímavější: „Už patnáct let mě bolí v pravém podžebří…“ „Už pět let mám kašel…“ A teď, babo raď. Tyto kuriózní případy se naštěstí objevily v první vlně příchozích pacientů. Pak ustaly.
Lékaři v Evropě si stěžují, že se lidé přestali obávat nákazy HIV. Pro mnohé Evropany to je obehraná písnička. Je to stejné i na Rusinga Island?
Zuzana: Ještě před několika lety bylo AIDS stále velkým tabu. Považovalo se za ostudné nechat se otestovat, přiznat se k pozitivitě. I nyní místní přistupují k AIDS poněkud rozporuplně. Na jedné straně se zdá, že toto téma je na denním pořádku. Na každém kroku vidíte bilboardy s reklamou na kondomy a je mnoho míst, kde je možno nechat se zdarma vyšetřit. Jejich kapacita však není veřejností zdaleka využita. Proč? Mnozí si stále nepřipustí, že by se problematika AIDS mohla týkat i jich samotných. Na druhé straně jsme viděly hodně případů mladých lidí, vlastně dětí, které se nakazily sexuálním kontaktem. Počet nově nakažených osob stále roste. Začít s edukací o AIDS je důležité určitě již u dětí na základní škole a to na i na prvním stupni. Když je dětem jedenáct let, může být na prevenci už pozdě. Přednášky a diskuze ve školách považuji za nejefektivnější. Jen tak je možno vychovat novou generaci, která se bude k problému AIDS stavět aktivně a zodpovědně. Ke snížení šíření AIDS je podstatné také vyhledávání nových případů a důsledná léčba. Zorganizovaly jsme tzv. „ HIV camp“, kde zdravotníci testovali děti i rodiče v areálu školy. Podařilo se tak odhalit několik pozitivních dětí, které nyní snad budou mít větší šanci prožít své dětství jako děti.
Marie: Je opravdu hodně těžké bojovat s AIDS tam, kde muži nabízejí placený sex dívenkám z páté třídy a kde se ve 13 letech holčičky vdávají a stávají se matkami, aniž by se snažily ukončit alespoň základní vzdělání. Navíc sex funguje v místní rybářské komunitě i jako platidlo. Nesmíme ale přestat bojovat, protože šance vše zvrátit tu stále jsou.
Jsou pro Rusinga některé nemoci specifické? Není tajemstvím, že voda ve Viktoriině jezeře je trvale kontaminována.
Zuzana: Na Rusinga Island a v celé provincii Nyanza je nejvyšší výskyt HIV z celé Keni, dosahuje dle WHO až 24%, tzn. téměř každý čtvrtý člověk je nakažený. Co se týká ostatních nemocí, pobřeží Viktoriina jezera se vyznačuje celoročním výskytem malárie, která v Keni patří mezi nejčastější příčiny úmrtí. Dost časté, ale většinou nepoznané, jsou nákazy schistosomami – parazity přežívajícími v jezeře. Promořenost obyvatelstva je vysoká, ale nedokonalá diagnostika neumožňuje všechny případy rozpoznat a léčit. Také výskyt tuberkulózy je na ostrově vysoký, hlavně ve spojitosti s AIDS. Stejně jako v celé Keni jsou na ostrově časté střevní nemoci způsobené amébami a jinými parazity.
Marie: Naštěstí se místní lidé, pro které je jezero jediným zdrojem vody, naučili používat tablety na čištění vody nebo alespoň vodu převařit. I tady zaúčinkovala osvěta a situace se zlepšuje.
Jaký je hlavní rozdíl mezi vnímáním zdravotní péče u nás a v Keni? V jak se v tomto kontextu jeví zařízení Ostrova Naděje?
Zuzana:. Největším rozdílem mezi Čechy a Keňany je asi pohled na zdravotnictví jako celek a jeho úlohu ve společnosti. V Keni je obvyklý poměrně komerční pohled na zdraví člověka: máš peníze = máš právo být léčen = máš právo na život a opačně. Nakonec jsme našli společnou cestu i ohledně registračních poplatků na klinice. Byl zaveden sociálně výhodnější systém, kdy pacienti zaplatí určitou sumu při příchodu na kliniku (odpovídající zhruba 30-40 Kč) a dostane se jim maximální péče i léčby. Protože v Keni je veřejné pojištění pro většinu obyvatel nedostupné, pacienti ve státních zařízeních vždy platí každý výkon, podání léku, zdravotnický materiál i léky zvlášť, takže konečná částka za několik dnů hospitalizace se může vyšplhat hodně vysoko. Protože pacienti dopředu nevědí, kolik je léčba bude nakonec stát a jestli na ni budou mít, často se rozhodnou do nemocnice vůbec nejít.
Marie: Činnost tohoto centra je postavena na spolupráci běloch – černoch. Vše, co se podařilo vybudovat, vzešlo z Afričanů. Oni nejlépe vědí, co jim chybí a co potřebují. A Evropané jim jen pomohli uskutečnit jejich přání. Hlavní rozdíl vidím v tom, že se zde snažíme uplatňovat „evropské“ prvky. Děti se ve škole učí dochvilnosti, zodpovědnosti za sebe, za svůj život, učí se správně rozhodovat, učí se vařit, uklízet. Učí se obstát ve skutečném životě. Ve zdravotním středisku platí zásada: hlavně pomoci člověku bez ohledu na to, zda na to má peníze.
MUDr. Marie Tichá: Narodila se v Opavě v roce 1983. Vystudovala lékařskou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci. V současnosti pracuje třetím rokem na hematoonkologii v Brně.
MUDr. Zuzana Fajkusová: Pochází z Krnova. Narodila se v roce 1985. Také vystudovala LF na Univerzitě Palackého v Olomouci. Nyní je lékařkou Infekčního oddělení Slezské nemocnice v Opavě.