Domů

Setkání s Hebou

Zhruba před pěti lety jsme na dálku adoptovali keňského chlapce Hebu. Jednou z našich preferencí bylo, aby dítě žilo na místě pokud možno co nejvíce dostupném z naší republiky, protože od začátku jsme počítali s tím, že ho jednou navštívíme. Heba žije v Mombase a v dubnu mu bude 13 let. Adoptovali jsme ho, když mu bylo 8 let. V žádosti o jeho adopci bylo uvedeno, že chlapec žije sám s matkou, otec je opustil, má pět bratrů a matka není schopna hradit mu školné.

Do Keni jsme přicestovali 18.2.2012. Po určitých peripetiích se nám podařilo sjednat si setkání s Hebou na 21.2. Přestože jsme setkání dojednávali dlouho dopředu už v Praze, do poslední chvíle to bylo hodně napínavé. Po našem příjezdu do Keni jsme si měli termín setkání potvrdit se zaměstnancem hnutí z Nairobi Benem a následně i s dobrovolným koordinátorem z Mombasy Ngomem, který nás měl vyzvednout v hotelu. Bohužel na naše sms zprávy nikdo z koordinátorů neodpovídal, nedařilo se nám se s nimi spojit ani telefonicky. Když už jsme nevěřili, že se setkání uskuteční, napadlo mne požádat syna, aby Benovi zavolal z Prahy. Tento telefon Ben vzal a následně se ozval i nám v Keni a na setkání jsme se dohodli.

Jelikož jsme měli informaci, že Heba žije v Mombase, představovali jsme si, že bydlí někde ve slumu na nevábném místě velkoměsta (Mombasa je druhé největší město Keni s 0.8 mln obyvatel). Překvapilo nás proto, když jsme projeli centrem Mombasy, pak oblastí překladišť kolem obří městské skládky a vjeli jsme do malebné hornaté oblasti pokryté bohatou zelení. Po ruchu prašného velkoměsta plného chudoby to byla opravdová oáza klidu. I lidé se nám v této oblasti zdáli veselejší a přívětivější. Koordinátor Ngome nás čekal na silnici blízko odbočky k vesničce, kde Heba žije (i když se údajně jedná o část Mombasy, název „vesnička“ toto místo vystihuje nejlépe). Asfaltová silnice se v tomto místě změnila v hrbolatou polní cestu, po které jsme dojeli až téměř na místo. Poslední etapu cesty jsme měli absolvovat pěšky. Ngome zavolal do vesničky mobilem a za chvíli se na blízkém kopečku objevila spěchající rozesmátá Hebova maminka. Heba byl ve škole a uvolnili ho až poté, co dostali zprávu, že jsme dorazili. Hebova maminka byla moc sympatická a plná vděčnosti za naši podporu jejímu synovi. I když je negramotná a neměli jsme společný jazyk, setkání s ní bylo moc dojemné, rozuměli jsme si i beze slov. Spolu s ní a koordinátorem jsme pak došli k několika hliněným domkům se střechou z palmového listí, kde Heba se svou maminkou žije. Odněkud přinesli několik dřevěných židlí, na které nás posadili. Postupně přišly desítky lidí, kteří se nám představovali a sedali si či postávali všude kolem nás. Myslím, že jsme byli v této malé vesničce zajímavou atrakcí:o). Za chvíli přiběhl ze školy Heba ve školní uniformě, kterou v Keni nosí povinně všechny děti. Na svůj věk se zdál mladší. Byli jsme z Prahy upozorněni, že keňské děti jsou plaché, což se plně potvrdilo. Heba byl z naší návštěvy pořádně nervózní, první úsměv jsme zaznamenali až asi po půl hodině:o). Nelze se mu ani moc divit, všichni kolem mu evidentně stále říkali, co má dělat. Navíc jeho angličtina byla velmi slabá a tak na všechny naše otázky odpovídal: „yes“. Naštěstí koordinátor byl schopen základní věci přeložit, takže jsme se dozvěděli, že se dobře učí (což později potvrdil i jeho učitel), chtěl by být lékařem, hraje rád fotbal a má pět starších bratrů, kteří studují či pracují v Mombase. Předali jsme mu dárky a dětem, které se přišly na sekání podívat, bonbony, lízátka a propisovačky, které si nadšeně rozebraly. I tyto děti byly velmi stydlivé a vždy se rozutekly, jakmile jsem na ně zamířila fotoaparát. Pak však zjistily, že fotografii si lze na fotoaparátu prohlédnout a naopak se chtěly fotit všechny:o). Jeden z chlapců vylezl na obrovskou kokosovou palmu a shodil několik kokosových ořechů, ze kterých nám pak nabídli kokosové mléko. Poté jsme si prohlédli domek, ve kterém žije Heba s maminkou. Jednalo se o malý domek uplácaný z hlíny, rozdělený na dvě miniaturní místnůstky. V jedné bylo na zemi ohniště z kamenů (kuchyně), ve druhém ležely na zemi dvě matrace pokryté povlečenými dekami (ložnice). Matrace byly oddělené prádelní šňůrou, na které viselo oblečení. Přes velmi bídné podmínky jsme byli překvapeni naprostou čistotou obydlí. Veškeré oblečení i deky zde byly perfektně čisté. Je pro nás záhadou, jak je možné takové čistoty docílit v takových podmínkách.

Pak už jsme se s místními lidmi rozloučili a pokračovali dále palmovým hájkem ke škole. Škola byla dlouhá přízemní budova postavena z cihel (což je v této oblasti spíše výjimka). Nemá zasklená okna, podlaha je hliněná. Ve škole je 8 tříd. Heba chodí do 5.třídy. Ve třídě je padesát dětí (později nám náš řidič řekl, že ve státních školách v Keni je i 100 dětí ve třídě a děti se učí i venku, takže tato škola byla vlastně velmi nadstandardní). Děti sedí ve dřevěných lavicích, které jsou k tabuli postaveny bokem, vždy po 4-6 v lavici (v lavicích sedí proti sobě). Po setkání s dětmi jsme šli ještě do „ředitelny“, protože nás ředitel školy požádal o zápis do návštěvní knihy. Pak už následovalo rozloučení.

Jsme moc rádi, že jsme mohli Hebu a jeho maminku potkat a že si teď už dokážeme představit, kde a jak žije. Věříme, že naše podpora má význam. Bylo to pro nás důležité i proto, že jsme nad některými záležitostmi týkajícími se adopce měli otazník. Například dopisy, které nám od Heby chodí a jsou jím podepsané, jsou psané různou rukou. Dnes už víme, že Hebova angličtina není tak dobrá, aby byl schopen je napsat sám, tudíž je zřejmě píše někdo za něj. Naopak nás mrzí, že se potvrdilo naše podezření, že Heba nedostal kolo, na které jsme poslali peníze. Kolo mu mělo být koupeno před pár lety jako náš dárek k Vánocům a měl s ním být vyfocen. Fotografie Heby, která však tenkrát přišla, byla bez kola. Když jsme na to upozornili, po mnoha měsících přišla fotka tak rozmazaná, že nebylo jasné, kdo na ní je. Koordinátor nám na naší otázku nyní sdělil, že kolo bylo ukradeno. No, všechny věci asi nemohou být ideální:o).

Nicméně po naší návštěvě zůstáváme optimisté a věříme, že těch pár tisíc, který každý rok posíláme, snad pomůže jednomu konkrétnímu človíčkovi ke vzdělání a tím i k lepší práci (v Keni je 50%-ní nezaměstnanost) a k lepšímu životu. V Keni jsme viděli spoustu pro nás nepředstavitelné bídy. Určitě potřebuje vzdělané lidi, protože právě vzdělání lidem umožňuje více než co jiného vzít vlastní život do svých rukou a zlepšit podmínky ve své zemi.

Pavlína Petrová