Afrika umí překvapit vždycky!
Jako už po tolikáté jsem opět v Keni kvůli našim rozvojovým projektům. Od mé první cesty do Afriky uběhlo už neuvěřitelných 13 let a já už nejsem ani schopna spočítat, kolikrát jsem tu už byla – dvacetkrát, pětadvacetkrát… Každý z těch pobytů v Keni byl jedinečný a odlišný od všech ostatních, ale začátek této cesty, byl i přesto v něčem jiný.
Tři dny před mým odjezdem zprávy o teroristickém útoku v Nairobi, telefonáty přátel jestli opravdu odlétám, spekulace o eskalaci náboženské nesnášenlivosti, rozšíření války ze Somálska do Keni, zmatené zprávy o roli Izraele v útocích v Nairobi, informace o kamarádce z Nairobi, která byla rukojmím po velmi dlouhých pět hodin a vyvázla zdravá – strach o přátele a známé v Keni…
Po několika telefonátech o situaci jsem se rozhodla odletět, ale nápadně prázdné letadlo do Nairobi mě příliš klidu nepřidalo. Je jasné, že v dnešní situaci na světě je pouhou iluzí, že v Evropě jsme ve větším bezpečí, ale přesto… Přílet na letiště v Nairobi byl jen pokračováním tohoto zvláštního pocitu neklidu a nejistoty – improvizovaný výstup z letadla na letištní plochu, kde čekali zaměstnanci letiště s cedulemi: transit, exit…, velké bílé stany s nápisem USAID až příliš připomínající uprchlické tábory, plechové stěny s ostnatým drátem zakrývající části vyhořelé budovy letiště, malý improvizovaný prostor na výdej zavazadel v rozestavěné části a východ na parkoviště…
Budova mezinárodního letiště vyhořela před asi čtyřmi měsíci a ještě není moc jasné, co se vlastně stalo. Je třeba ocenit, že improvizace v řešení nestandardních situací je v Africe mistrovskou disciplínou – letiště i bez své hlavní budovy zvládá fungovat! Dokonce mám i všechna svá zavazadla a celník, který mě zastavuje a ptá se, co vezu a jako vždy při odpovědi, že především sbírku hraček a psacích potřeb pro děti v sirotčinci na Rusinga Island si mě trochu nevěřícně prohlíží a pak hned říká, že zná Rusinga Island a ať tam moc pozdravuji - nechává mě jít. Konečně jsem v autě s Kenem a směřujeme do důvěrně známého Dagoretti Corner, kde máme kancelář a kde jsem při svém pobytu v Nairobi vždy ubytovaná.
Kancelář v Nairobi a seminář s dobrovolníky programu Adopce afrických dětí v Keni
Ráno po noci, která spíše připomínala zimní Prahu (spala jsem pod silnou dekou ve svetru a s teplými ponožkami) je venku na sluníčku skutečně teplo, takže první schůzku s kompletní nairobskou kanceláří – Kenem, Benem, Brendou a Caroline si užívám v zahradě pod palmami. Za pár hodin se snažíme prodiskutovat všechny detaily fungování projektu adopce a připravit třídenní seminář se všemi týmy dobrovolníků z celé Keni.
Po celém dni informací a diskusí všichni odcházejí a já až do noci připravuji poslední materiály - evaluační dotazníky, hry, aktivity… Přijede celkem 14 týmů z Nairobi, Mombasy, Kakamegy, Rusinga Island, Kauti … celkově asi 55 lidí. Všichni se scházíme v Limuru a kvůli různým průtahům a zpožděním při tisku materiálů a nakupování potřeb na seminář je to poprvé, kdy já jako jediný Evropan, přijíždím jako úplně poslední – tak to je po 13 letech nekonečného čekání skutečně přímo revoluce! A pak že měnit zaběhané zvyky je těžké! :o)
Přicházíme s Kenem v okamžiku, kdy jsou všichni venku na zahradě, plně zabráni do her - skupina 55 lidí z různých koutů Keni, z různých kmenů – mluvících různými jazyky, křesťané, muslimové, mladí, kteří ještě nedávno byli „adoptovanými dětmi“ společně s dámami a pány, kterým je i dost přes padesát, ti co jsou tu od úplného začátku společně s těmi, kteří se zapojili do týmu jako dobrovolníci teprve před měsícem… všichni dohromady ve veselé a hravé atmosféře jako děti.
Tahle úžasná různorodost této skupiny je velkým úspěchem těch 13 let i obrovskou nadějí pro budoucnost – ukázka, že spojení ve společném zájmu, spolupráce a respektující komunikace je možná a obohacující pro všechny. Umět si všímat toho, co nás spojuje místo toho, co nás rozděluje je umění a velká výzva dnešní společnosti. První den semináře jsme se věnovali evaluaci a díky práci ve skupinách, individuálním dotazníkům a diskusím jsme si shrnuli hlavní úspěchy, motivace, témata k řešení, problémy i otázky, které je potřeba vyjasnit.
Takže zítra nás čeká spoustu detailů z celého organizačního procesu, rozdělení zodpovědností, nastavení kanálů komunikace a spolupráce a také informace o novinkách z rozvoje dalších projektů Centra Narovinu. Ale nemohu si odpustit jednu perličku, kterou by asi málo kdo čekal v Africe – na recepci nám všem před odchodem na pokoje byly rozdány gumové lahve s teplou vodou na vyhřátí postele! Takže tak já se jezdím do Afriky ohřát!
Dana Feminová