Na konci září jsem se vydala na moji již třetí cestu do Keni, a již podruhé jsem se rozhodla ji absolvovat sama. První část mé dovolené jsem se rozhodla strávit v Mombase, a to z toho důvodu, že jsem nechtěla, aby mne má Christine viděla vyčerpanou z mé práce, zkrátka jsem chtěla nabrat sil, opálit se na pláži a následně, poslední týdny s ní strávit na Rusinga Island.
První část mé dovolené proběhla dle plánu. Nicméně vše rychle uteklo a byl čas se přemístit z Mombasy do Nairobi a poté vyrazit na Rusinga Island. Trable začali již v Nakuru, přes které jsme jeli – každých pár kilometrů nás stavěla hlídka a „milá“ paní policajtka po nás chtěla úplatek, který jsem v první chvíli odmítala, ale pak začala mluvit něco o vězení, tak jsem to vzdala. Řidič Peter mi pak vysvětlil, že je lepší dát rovnou úplatek, i když jsme nic neprovedli, protože by nás mohli zadržet klidně na 1-2 dny, což jsem nechtěla riskovat. Následně nás stavěli asi ještě 7x, pokaždé jsem rovnou vytahovala peníze. Po náročné cestě jsme konečně za tmy dorazili do Kakamegy. S Christine jsem se stihla akorát pozdravit, ale svým krásným přivítáním mi okamžitě zlepšila náladu, a slíbila jsem, že druhý den ji vyzvednu ze školy, a vyrazíme na Rusinga Island.
Druhý den po snídani jsem vyrazila s Peterem do Ebubai school, kterou navštěvuje moje malá Christine. Seznámila jsem se s novým ředitelem školy a domluvila se na omluvení Christine ze školy…. A najednou jsem byla bez mobilu. To jsem všem oznámila, a všichni jsme se dali okamžitě do hledání. Bohužel, mobil zkrátka zmizel. Cestou mi nebylo moc veselo, ale Christine jako by to vycítila, zpívala mi, a následně jsme si začaly malovat, takže opět odehnala mé chmury a únavu.
Na Rusinga Island nás čekalo krásné uvítání. Příjemně mne překvapilo, že si mě lidé pamatovali, úžasná Pam, která nám výborně vařila, paní z recepce z kliniky, ale úplně nejvíce mne dojalo, že si mne pamatovali i některé starší děti. Museli jsme ještě zajít s malou Christine na kliniku, protože pokašlávala. Prohlédnul jí mladý doktor Chris, a domluvili jsme si na ráno odběry. Já měla trošku zarudlé lýtko od jednoho škrábnutí z Kisumu, tak jsem mu to ukázala, dostala jsem také mast, a pro ten den bylo vše vyřešeno. Bohužel, druhý den po probuzení jsem s hrůzou zjistila, že se mi na pravé noze rozšířila obrovská infekce, a noha mne začala bolet. Infekce se mi rozšířila po celé končetině, dále i na ruce a druhou nohu. Pravá noha byla opravdu v hrozném stavu, téměř díra v kotníku, začala jsem špatně chodit atd. Bylo jasné, že se bez antibiotik neobejdu, nicméně na klinice měli jen penicilin. A já mám bohužel silnou alergii na penicilin, tudíž nastoupila samoléčba s léky z domova. Od lékařů jsem dostala ještě mast, která bohužel nezabírala. Stav se vůbec nelepšil a tak jsme se rozhodli odjet do nemocnice v Kisumu.
Díky ztrátě mobilu bohužel nebylo snadné kontaktovat pojišťovnu, to se podařilo až za dva dny díky ředitelce Centra Narovinu Daně Feminové. První lékař se tvářil, že nejlepší by bylo moji pravou nohu amputovat – od kolene dolů, že by to bylo snadnější. V ten moment se mi úplně zastavil svět, byla jsem naprosto vyděšená. Naštěstí se rozhodlo, že bych mohla ještě zkusit privátní část nemocnice, kde jsou zejména lékaři z Indie, a mají mnohem více léků a vybavení. Předtím, než jsem dostala léky na bolest, jsem musela zaplatit 70000 KES zálohu. Privátní pokoj stál 13000 KES na noc, plus samozřejmě léky atd. Následně mi nasadili léčbu infuzemi.
Má důvěra v tyto lékaře nebyla úplně vysoká, ale v tomto mi opět velice pomohla Dana Feminová, která má známého lékaře z Čech, jistého Aleše, který provozuje nemocnici v keňském Itibo, a právě je expert na infekční onemocnění. V tyto dny mi zkrátka všichni z Centra Narovinu velice pomáhali, Peter zajistil odvoz Christine zpět do Kakamega, Ken i se svým bratrem Joashem mne každý den navštěvovali, a všichni mě podporovali. Naštěstí po pár dnech v nemocnici jsem byla propuštěna, vlastně na poslední chvíli, protože dva dny poté mne čekal návrat do České republiky. Propuštění z nemocnice nebylo bohužel také bez problémů, protože jsem chtěla vrátit můj depozit 70000KES. Má pojišťovna zaplatila již celý účet v nemocnici – měli dokonce již peníze na účtu, přes 155000 KES. Vyjednávání s účetním oddělením nemocnice bylo naprosto vyčerpávající. Nakonec se nám podařilo, s téměř denním zpožděním, peníze sehnat a vyrazili jsme zpět do Nairobi.
Měla jsem posledních pár hodin na nákupy suvenýrů, stihla jsem navštívit všechny v kanceláři Centra Narovinu a naplánovala společnou závěrečnou večeři v italské restauraci. Poslední večer byl velmi úžasný, protože jsem poznala další skvělé lidi z Centra Narovinu. Všichni jsme byli šťastní, že má dovolená nakonec dobře dopadla, byť se vracím bez mobilu, ale pokud se člověku stanou takové zdravotní komplikace, rychle si uvědomí, co je vlastně důležité. Byla jsem moc ráda, že jsem mohla strávit poslední večer s tak skvělými lidmi, Hodně jsem přemýšlela, jaké by to bylo, kdybych jela na vlastní pěst, kdyby nebyli lidé z Centra Narovinu. Musím přiznat, že si nejsem jistá, zda bych některé komplikace vůbec zvládla. V zemích, jako je Keňa, je opravdu důležité mít spolehlivé přátelé a dobré kontakty v případě nouze, protože problémy se tam řeší mnohem hůře, nežli u nás.
V současné době již plánuji další cestu do Keni na únor 2020 a pevně věřím, že další návštěva se obejde bez nepříjemných zážitků. Mám v plánu aktivně podpořit kliniku Rusinga Island, pracovala jsem kdysi jako paramedic v New Yorku, tak bych ráda vrátila lékařům Edwinovi a Chrisovi jejich péči ve formě pomoci, moc ráda jim budu dělat zdravotní sestřičku. Všem z Centra Narovinu dlužím opravdu mnoho. Tak mi prosím držte palce, a kdyby se někdo z adoptivních rodičů chtěl přidat a vyrazit na další návštěvu Keni se mnou, budu jen ráda ☺.
Gabriela Pelclová – hrdá adoptivní maminka úžasné dívky Christine Tokesi Onyango
