Jak jsme slíbili v tištěném červnovém bulletinu, kde byla zveřejněna zkrácená verze, přinášíme nyní celý rozhovor s Kenem Okongo, ředitelem Centra Narovinu v Keni, pořízený během jeho červnové návštěvy České republiky.
Máš rád svoji práci?
Člověk nemůže přes deset let dělat něco, co ho nebaví. Moje práce mě vždycky bavila. Dává mi možnost být v kontaktu s realitou současné společnosti.
Jak vypadá tvůj normální den?
Nejsem si jistý, jak moc „normální“ můj normální den je. Některé dny trávím v kanceláři, kde obvykle bývám od 8.30 do 17.30 nebo do 18 h, záleží na tom, co je zrovna potřeba udělat. Vyřizuji platby, setkávám se s lidmi, kteří ke mně v některých komplikovanějších případech přicházejí pro radu a pro pomoc, a řeším aktuální právní otázky spojené s činností organizace. A pak jsou dny, kdy jezdím do terénu, dohlížím na naše projekty a navštěvuji rodiny.
Jaký je tvůj názor na program adopcí na dálku?
Pro mě je program adopcí projektem osobním, něčím, co svým vlastním způsobem mění život člověka. Podle mého názoru se v těchto typech projektů velkou měrou odráží selhání systému (politického a vládního) a touha lidí tento systém změnit. Vytvářejí se vazby mezi rodinami v Africe a v Evropě, které jdou daleko nad rámec finanční podpory. Zatímco dárci projevují své přirozené lidské cítění a potřebu pomoci těm, kdo jsou v nouzi, příjemci získávají pocit, že někde daleko je přítel, který se o ně zajímá a má je rád.
Jsi velmi zaměstnaný člověk. Jak se ti daří spojovat práci a rodinu?
V dnešní společnosti jdou život a pracovní vytíženost ruku v ruce. Mám manželku a dva syny, docela dobře se mi ale povedlo rozdělit svůj čas mezi ně a práci, ani jedna strana si nestěžuje. Obojí se mi daří nějak skloubit, přestože je moje práce občas hodně hektická.
Jak vidíš budoucnost programu?
Hmm... na to není snadné odpovědět. Děti, které podporujeme, jsou velice chudé, některé dokonce nemají ani rodinu a my se jim snažíme najít střechu nad hlavou. Pro mě je ideální budoucnost ta, v níž už náš projekt nebude potřeba. To znamená, že bude existovat společnost, která všem bez rozdílu umožní přístup k základním životním potřebám jako je vzdělání, zdravotní péče, bydlení a jídlo. To by byla z hlediska našeho projektu dobrá budoucnost. V téhle chvíli je ale praktičtější uvažovat o tom, čemu já říkám budoucnost „zlá“. Pomoc potřebuje stále více dětí, takže kdykoli se nám naskytne možnost zařadit do programu adopcí nějaké další, je pro nás čím dál těžší rozhodnout, které z nich to bude.
Jsi s námi od úplných počátků. Jak na ně vzpomínáš? Proč a jak ses rozhodl stát se členem naší organizace?
V roce 2001 jsem studoval na univerzitě. Jednoho dne, bylo okolo poledne, jsem odcházel na oběd a u brány stály dvě sympatické bílé dámy, které oslovovaly studenty. No a já a můj kamarád Ben, který byl se mnou, jsme se s nimi dali do řeči. Dámy se představily jako Dana a Simona a pozvaly nás na setkání, jehož náplní byla činnost Humanistického hnutí. O projektech se tehdy příliš nehovořilo. Spolu s Humanistickým hnutím jsme začali budovat síť a v roce 2003 se dostala do popředí myšlenka projektů.
V té době už jsem měl univerzitní studium za sebou a začal s organizací projektu na svém rodném ostrově Rusinga. Roku 2005 už bylo jasné, že projektů bude víc. Projekt adopcí na dálku se rozvíjel jako první. Začali jsme uvažovat o tom, že by bylo dobré mít pár lidí, kteří by pomáhali koordinovat síť dobrovolníků. Dana a dobrovolníci v Keni Benovi a mně navrhli, abychom se toho ujali. Tak jsem se stal členem organizace.
Jsi v kontaktu se studenty z programu adopcí na dálku, kteří již dokončili školu? Pomohl jim program?
Děti v Keni obvykle chodí tři roky do školky, osm let na základní školu, čtyři roky na střední a pak tři nebo čtyři roky na univerzitu. Když jsme začínali, většina dětí byla velmi malá a zahajovala školní docházku. To znamená, že dnes máme mnoho studentů, kteří končí univerzitu. Máme ale i takové, které v době, kdy byly do programu zařazeny, už chodily na základní školu, takže nyní již školu dokončily a pracují, anebo si hledají práci. Natočili jsme pár videí, abychom tyto případy zdokumentovali. Mnozí ze studentů, kteří úspěšně vystudují, dovedou svůj život změnit k lepšímu.
Za všechny bych uvedl Daniela Opondo (v adopci pod č. 5051). Zařadil jsem ho do programu, když mu bylo 10 let. Tehdy ještě neuměl dobře číst a psát, protože do školy většinou nechodil. Školní výsledky neměl moc dobré, hodně mu ale záleželo na tom, aby se jeho život zlepšil. Po ukončení střední školy začal studovat na univerzitě sociální práci a komunitní rozvoj. Teď pracuje na částečný úvazek pro neziskovou organizaci a zároveň pro nás jako dobrovolník. Je pro mě až dojemné sledovat, jak dobře si vede a jak sebejistě hovoří anglicky. Proto mohu s jistotou říct: ano, program adopcí mění život mnoha lidem v Keni.
Naše organizace stojí hlavně na práci dobrovolníků. Mohl bys nám říct něco o týmu koordinátorů v Keni? Jak funguje a kolik lidí ho tvoří?
Práce s dobrovolníky je u nás organizována více méně stejným způsobem jako u vás v České republice. Máme tým čtrnácti dobrovolníků rozmístěných po celé zemi (v současné době nepůsobíme pouze na severu). Koordinátoři jsou v kontaktu se všemi rodinami ve svém okolí. Koordinátorům pomáhají ještě místní týmy dobrovolníků složené ze dvou až pěti lidí podle počtu dětí ve skupině. V kanceláři v Nairobi pracují na plný úvazek čtyři zaměstnanci. Ti jsou v přímém spojení s koordinátory, se kterými řeší problémy týkající se projektů. Koordinátoři a jejich týmy se starají o záležitosti spojené s programem adopcí, jsou v osobním kontaktu s rodinami a pak informují kancelář.
Náklady na dopravu a komunikaci jim hradíme. Všichni koordinátoři se nejméně dvakrát do roka scházejí. Jednoho z těchto setkání se obvykle účastní i Dana, pokud dostaneme včas zprávu, že se chystá do Keni. Hovoříme o výsledcích naší práce a úkolech do budoucna. Setkání v závěru roku využíváme rovněž k tomu, abychom projednali finanční otázky na příští rok a naplánovali další kroky. Také hodnotíme ostatní projekty, které běží na různých místech země.
Jaký máš názor na návštěvy adoptivních rodičů v Keni, při kterých se setkávají s dětmi?
Z mého pohledu tyto návštěvy naši organizaci posilují. Nevím, zda v Keni nyní existuje ještě další nezisková organizace, která sponzorům umožňuje navštívit adoptované dítě, ale když jsme začínali, byli jsme jediní. Návštěvy posouvají kontakt s dítětem za hranice finanční pomoci. Pro sponzory je to zkušenost, kterou nelze zprostředkovat skrze fotografie, dopisy ani videa. Zažil jsem situaci, kdy se adoptivní rodič po setkání citově zhroutil. Děti a jejich rodiny v Keni tyto návštěvy stmelují. Sponzor se stává členem rodiny, kterému mohou důvěřovat a s nímž mohou sdílet rodinné záležitosti.
Nám, koordinátorům projektu, tato setkání pomáhají odbourávat pochybnosti a vzájemnou nedůvěru obou stran. Někdy vzniká trochu problém tam, kde žije mnoho rodin na jednom místě. Když totiž některou z nich sponzor navštíví, ostatní se začnou ptát, proč nepřijel i ten jejich, občas se dokonce domnívají, že o tom, který adoptivní rodič do Keni přijede, rozhoduje naše kancelář. Obecně mohu ale tyto návštěvy jen doporučit.
Co si myslíš o dopisech a balíčcích, které adoptivní rodiče posílají dětem? Je jejich vliv positivní nebo spíše negativní, protože ne všechny děti je od svých sponzorů dostávají?
Dopisy a balíčky také posilují spojení mezi dítětem a sponzorem a na ty, kteří je dostávají, mají určitě pozitivní dopad. Jsou to často jediné dopisy, které rodina kdy dostane. Je pravda, že na začátku jsme měli potíže s rodinami, které balíček nedostaly, některé dokonce obviňovaly koordinátory, že jim balíčky nepředávají, protože se domnívaly, že je dostávají všechny děti a koordinátoři si některé nechávají pro sebe. Pro nás je to navíc administrativně dost náročná záležitost.
Někdy sponzoři posílají opravdu velké balíky, za které musíme platit poplatky, což je pro nás poměrně nákladné. Rovněž si myslím, že by měl být stanoven maximální počet balíčků, které mohou adoptivní rodiče dětem posílat. Původně jsme navrhovali nanejvýš tři ročně, tzn. jeden balíček v každém trimestru. Doporučujeme také posílat menší balíčky, které snadno projdou celní kontrolou. V případě oblečení, bot a podobně je lepší, když sponzor pošle peníze a my je koupíme v Keni. Je to snazší a levnější.
Chtěl bys něco vzkázat adoptivním rodičům a ostatním lidem, kteří nám pomáhají?
Rád bych využil této příležitost a jménem těch, jimž se prostřednictvím našich projektů v Keni dostává podpory, poděkoval všem, kteří nám pomáhají. Skláním se před lidmi, kteří nikdy nebyli v Africe a možná ji ani nemají v plánu navštívit, a přesto podporují děti v Keni. Neznají je, nemusí to dělat, někde uvnitř ale cítí potřebu těmto chudým dětem pomáhat. Považuji to za obrovský projev humanity. Děkujeme všem za trpělivost a pochopení, protože úkoly, s nimiž se potýkáme, jsou obtížné a každý případ, který řešíme, je jedinečný. Děkujeme vám – asanteni sana!
V čem jsou pro tebe zajímavá setkání s českými a slovenskými adoptivními rodiči?
Vždy je pro mě velice zajímavé, mohu-li se setkat se sponzory a sdílet s nimi zkušenosti. Líbí se mi, když mi kladou různé otázky – jednoduché otázky, jako například co v Keni jíme, jestli slavíme Vánoce nebo jestli u nás máme zimu.
Nejsi v Čechách poprvé. Těšil ses na něco?
Nejvíc jsem se těšil, že zase uvidím přátele, které zde za ty roky, co sem jezdím, mám, a také na guláš s knedlíky, mé nejoblíbenější české jídlo. Velmi rád mám i setkání ve školách, když se mě děti vyptávají na Afriku a mluví o tom, jak si ji představují.
Naposledy jsi u nás byl před třemi lety. Všiml sis nějakých změn?
Jsem si jistý, že se zde odehrálo mnoho změn, pro mě je nicméně velmi obtížné je zaznamenat. Čechy jsou rozvinutou zemí, a už když jsem sem přijel poprvé, byly tady dobré silnice, v domech elektřina a voda, dobrá dopravní síť. Tohle všechno tu tedy už bylo, když jsem sem začal jezdit. Jiné je to pro Danu a ostatní přátele, kteří v posledních 12 letech jezdí do Keni. Ti si mohou lépe a snadno všimnout změn, které tam probíhají.
Tenkrát například do mé vesnice na ostrově Rusinga nevedla žádná silnice. Dojet tam z Nairobi trvalo dva dny. Nyní silnici máme. Sice ještě ne úplně hotovou, ale už téměř hotovou. Cesta teď trvá 12 hodin. Tehdy nikdo ani nepomyslel na to, že by tam kdy mohla být zavedena elektřina. Nyní máme na ostrově elektrické sloupy a brzy budeme mít i elektřinu. Chci tím říct, že v rozvojových zemích jsou změny mnohem víc vidět než v zemích rozvinutých.
Umíš nějaká česká slova?
Ano, umím pár užitečných slov: „dobré ráno“, „miláček“, „dobrou noc“, „na zdraví“, „pivo“, „dobrou chuť“, „dej mi pusu“, „děkuji“. A hodně dalších. A dovedu z nich i tvořit věty: „Dobré ráno, miláček.“
