Domů

Archiv aktualit

Během víkendu 24.-25. září proběhla distribuce potravin, které byly nakoupeny v rámci potravinové sbírky do postižených oblastí Keni.

Byl to velmi dojemný zážitek, protože jsme měli možnost osobně mluvit se všemi rodinami. Podle jejich slov v takovéto množství potravin vůbec nedoufaly.

Cílovou skupinou bylo 119 rodin, které máme v programu Adopce na dálku, a dalších 20 rodin z postižených oblastí.

Jedná se o rodiny z Východní Provincie Keni, konkrétně z oblastí Athi River, Kauti, Makueni a Mavoloni. Protože jsme si byli jisti, že na setkání při předávání potravin přijdou i další staří lidé, kteří sice pozváni nebyli, ale také trpí nedostatkem, připravili jsme pro tyto případy malé balíčky a rozdali je dalším dvaceti rodinám.

Rodiny, které jsou zařazeny v programu Adopce afrických dětí na dálku, obdržely tyto potraviny: 90 kg kukuřice, 90 kg fazolí, 20 kg rýže a 10 kg tuku na vaření. Rodinám vydrží tyto potraviny průměrně na 4 měsíce. Menší balíčky obsahovaly 5 kg tuku na vaření, 4 kg rýže, 24 kg kukuřice a 24 kg fazolí.

A zde připojuji vyjádření opatrovnice dětí Mwatu Makau (41706) a Mutio Makau (41707), které jsem si poznamenal:

“Slzy, které dnes vidíte na mém obličeji, patří jednomu z mála dnů, kdy bylo vše, co se stalo, překryto slzami radosti. Žiji s pěti sirotky, dva jsou od mého syna, tři od mé dcery, oba zemřeli. Dvě z těchto dětí jsou HIV pozitivní, další dítě trpí epilepsií. Bojuji za všechny tyto děti, to oni mi vždy dají důvod brzy ráno vstát a shánět jídlo. Během posledních čtyř dnů čtyři z nás nejedli... to málo, co jsem sehnala, jsem dala těm dvěma, které jsou HIV pozitivní, aby měli energii přijímat své léky. My ostatní jsme se živili jen ovesnou kaší. Nemůžu uvěřit tomu, že dnes mám tolik jídla. A ještě víc se mi nedaří představit, že toto jídlo jsem dostala od přátel, které asi nikdy ve svém životě nepotkám. Ať jim Bůh všem žehná.“

Později jsme se dozvěděli, že i sousedé pomáhali s jídlem těmto dvěma dětem, které jsou HIV pozitivní. A že stejná situace byla ve všech rodinách – rodiny byly bez jídla dva dny nebo měli jen jedno jídlo na den.

Přikládám několik fotografií z různých míst. Natočili jsme také video, které pošlu do České republiky.

Velké objetí všem,

Ken Okongo

-----

Dobrý den,

v několika větách bych zde rád nyní vyjádřil pocit, který pociťujeme po přijetí Vaší potravinové pomoci z ČR a který cítila i celá komunita Kauti po obdržení velké pomoci od našich českých přátel. Bylo to nádherné. Od té doby, co naše oblast trpí nedostatkem deště, neroste dostatečné množství plodin na obživu. Děti často chodí do školy hladové, a nemohou se proto soustředit na vyučování kvůli prázdnému žaludku. Mnohé z nich musí chodit hledat levnou práci. Díky naší vážené kanceláři v Nairobi a Česku je však nyní alespoň dočasně problém vyřešen. Učitelé jsou šťastní, děti už ani neusínají ani nechybějí ve škole, protože mohou opět jíst doma i ve škole.

V zastoupení komunity Kauti mohu s radostí a štastně říci "díky" za tento způsob pomoci v době nedostatku a hladomoru. Všichni z celé oblasti jsou velmi šťastni za Vaši podporu. Mnozí z nich skrývali slzy radosti a štěstí.

Josephat King´oo

1

Dobrý den,

po svém návratu z Keni bych se s Vámi velmi ráda podělila o dojmy a informace ze situace, kterou poslední týdny sledujeme v televizních zprávách. Jak asi víte, některé oblasti Keni jsou zasaženy dlouhotrvajícím suchem, které vyústilo v hladomor - statisíce lidí trpí nedostatkem vody a jídla.

Zvířata, na kterých jsou tyto kmeny často úplně závislé, zemřela a situaci na severu zhoršuje i obrovský příliv uprchlíků ze Somálska, kde složitou situaci hladomoru stěžují i válečné boje. Přesto, že tato situace zvyšuje ceny potravin v celé zemi a základní potraviny jsou od začátku roku až třínásobné, vzbudila tato situace vlnu solidarity a probíhá kampaň "keňané keňanům", ve které už se podařilo vybrat milióny na rychlou potravinovou pomoc nejhůře postiženým oblastem.

Před týdnem jsem měla možnost navštívit jednu z postižených oblastí, kde máme "adoptované děti" v našem programu a kde se již několik let snažíme přispět k řešení problematického přístupu k vodě - Kauti. Náš projekt "Voda pro Kauti" sice už pomáhá lidem z nejbližšího okolí a mají alespoň přístup k pitné vodě, ale na zavlažování farem a tedy možnost vypěstovat si jídlo i v těchto obdobích sucha to zatím nestačí. Vláda sice v těchto oblastech již začala distribuovat jídlo, ale jeho přísun je velice omezený a nedostává se na všechny.

Protože v našem programu "Adopce afrických dětí" máme asi 120 dětí z těchto postižených oblastí, ráda bych vás poprosila o pomoc formou finanční sbírky, která by zajistila možnost nakoupit základní potraviny (velký pytel kukuřice a fazolí) pro každou rodinu těchto 120 dětí tak, abychom jim pomohli překlenout toto náročné období. Pro nákup jídla, který by vydržel šestičlené rodině alespoň 1 měsíc bychom potřebovali asi 2500,- Kč.

Pokud byste chtěli a mohli přispět, budeme vděčni za jakoukoliv částku - vše co vybereme v této sbírce rozdělíme mezi rodiny "adoptovaných dětí" v těchto postižených oblastech a o všem vás samozřejmě budeme informovat. Sbírku bychom chtěli ukončit 10.9., abychom mohli už v půlce září jídlo nakoupit a předat.

 

Předem velice děkuji za každý příspěvek, za Vaši spolupráci i ochotu pomáhat.

S pozdravem

Dana Feminová

Centrum Narovinu

www.adopceafrika.cz

 

Sbírka pro potravinovou pomoc rodinám "adoptovaných dětí" v postižených oblastech Keni

termín sbírky: 26.8. - 10.9.

 

variabilní symbol: 999

 

Bankovní spojení:

Česká Republika: KB-Praha 5, č.ú. 19-1460510217/0100

Slovensko: ČSOB-Zvolen, č.ú. 4001055909/7500

 

Chudí a proti nemocem bezbranní obyvatelé ostrova ve Viktoriině jezeře v Keni už nejsou se svými zdravotními problémy sami. Otevření medicínského zařízení na Rusinga Island je posledním projektem Ostrova Naděje Centra Narovinu.

Vedle školy, školky a sirotčince vyrostla klinika, která se pokouší bojovat s nedostupností zdravotní péče pro místní nemocné. Špatná dosažitelnost lékařské pomoci na ostrově je jednak fyzická (skutečná vzdálenost nemocnic či nedosažitelnost dopravních prostředků), jednak finanční (zdravotnictví je převážně financováno přímou platbou pacientů). Nemocní proto bývají svými příbuznými do nemocnic dopravováni v tak pokročilém stadiu nemoci, že ani maximální možné úsilí jejich zdravotní stav není schopno zvrátit. Klinika Centra Narovinu zahájila provoz na jaře 2010 pouze s místním středním zdravotním personálem. Díky podpoře Vysoké školy zdravotnictví a sociální práce sv. Alžbety v Bratislavě mohl být tým záhy posílen o dvě lékařky ze severní Moravy, Zuzanu Fajkusovou a Marii Tichou.

Co vás přimělo opustit poklidné vody domácích nemocnic a vypravit se léčit do Afriky? Co jste od Keni očekávaly?

Marie: Už za studií jsem chtěla vycestovat někam, kde je lékaře potřeba více než v Evropě. Mezi množstvím lékařů v Africe a Evropě je velký nepoměr, např. kdyby v Brně byla stejná hustota lékařů jako v Keni, bylo by jich jen asi 50! A tento nedostatek lékařů má v Africe především pro venkov nepříjemné důsledky. Na Rusinga nebylo možné sehnat afrického lékaře i přes nabízených tisíc Euro měsíčně. Aby se místní doktor nechal zaměstnat mimo velká města, musí se finanční nabídka pohybovat minimálně okolo dvou tisíc Euro za měsíc. V Nairobi si šikovní lékaři přijdou dokonce na ještě slušnější peníze. Tak proč by se trmáceli někam do nepohodlí – a ještě za nízký plat.

Zuzana: Na rozdíl od Marie pro mě Afrika novinkou nebyla. Měla jsem za sebou tříměsíční pobyt v nemocnici v Etiopii, a tak jsem věděla, že nejlépe je nemít žádná očekávání. V Africe funguje vše naprosto odlišně a nevyzpytatelně, proto jsme chtěly, po mých „hladových“ zážitcích z Etiopie, mít jistotu alespoň v tom, co budeme jíst. Do Keni jsme si vezly čtyřicet kilo jídla a musím říct, že jsme toho ani na chvíli nelitovaly.

Vzpomínáte si na první dojmy z areálu Ostrova Naděje a z kliniky?

Zuzana: Centrem jsme byly příjemně překvapeny. Pěkné budovy s upraveným trávníkem, to se v Keni jen tak nevidí. Naše zdravotní zařízení je stoprocentně nejhezčím zařízením na celém ostrově.

Lidé na nás už zpočátku působili sympaticky, ale bylo velmi obtížné, v některých případech až nemožné, je od sebe rozpoznat. Všichni měli tmavou pleť, krátké černé vlasy a bílé zuby… Naučit se rozeznávat děti ze sirotčince nám trvalo celé dva měsíce. Mezi černochy musíte využít takových rozpoznávacích znaků, jako je pěkný úsměv, dolíčky ve tvářích, styl pohybu apod.

Marie: Na klinice jsem byla hodně příjemně překvapená z laboratoře. Očekávala jsem tak maximálně mikroskop, ale množství diagnostických zařízení a dalšího vybavení, které jsme měli k dispozici, bylo na místní poměry ohromující.

Co vás na klinice vedle práce lékařky ještě čekalo za povinnosti?

Marie: Několik prvních týdnů bylo naší hlavní náplní sledování práce místních pracovníků, organizace práce na klinice, objednávání léků, vedení lékárny a následná reorganizace celého chodu kliniky. Klíčové bylo navázání spolupráce s okolními zdravotnickými zařízeními a vládními institucemi tak, abychom zajistily zvláště přístup k lékům a zdravotnickým potřebám zdarma distribuovaným keňskou vládou. Především šlo o antimalarika první volby (Coartem), speciální formule pro podvyživené děti, testovací sety na HIV aj. I přes počáteční byrokratické ústrky se podařilo zajistit plynulé zásobování naší kliniky těmito léky. Jde však především o budoucí spolupráci. Prozatím je potřebný materiál hrazen z dotací rozvojové pomoci SlovakAid, stejně tak i platy místního personálu. Do budoucna je však plánováno, aby byla klinika nezávislá na finanční podpoře z Evropy, takže je velice důležité navázat maximální spolupráci s místními úřady a vyškolit schopný místní personál.

Zuzana: Náš pracovní den začínal obvykle kolem osmé hodiny ráno. V ideálním případě už pracovnice na příjmu začala zapisovat příchozí pacienty. Registrační hodiny oficiálně trvaly do 15 hodin, ale dalo nám hodně práce pacientům vysvětlit, že je pro ně výhodnější chodit na kliniku dopoledne. Asi 3 měsíce jsme ztratily chybou v komunikaci, protože jsme zjistily, že den začíná v Keni v 6 ráno, což je hodina 0. Když jsme tedy pacientům kladly na srdce, ať přijdou v osm hodin, znamenalo to pro ně vlastně 14 hodin. A tak pro jistotu přišli až ve čtyři odpoledne. Denně jsme ošetřily asi 30 pacientů. Jejich počet závisel nejvíce na počasí – v dešti je obtížné se na kliniku dostat. Pokud ale bylo pěkně, což bylo většinou, pracovní doba se protahovala do pozdních odpoledních hodin. Večer a v noci jsme se střídaly na službách s místním personálem, který tvořila 1 „clinical officerka“ (taková lepší evropská zdravotní sestra) a 1 až 2 zdravotní sestry. Podobně jsme se střídaly i na víkendové služby, aby byl vždy někdo na klinice k dispozici.

Musely jste někdy improvizovat při ošetřování pacientů kvůli nedostatku zdravotnického materiálu nebo neznalosti místních nemocí?

Zuzana: Při ošetřování pacientů jsme musely improvizovat téměř vždy. Zejména obvazové materiály, které se používají u nás, jsou velmi nákladné a v Africe nejsou vůbec dostupné. Stříkaček, jehel, infuzních setů a rukavic jsme měly dostatek, ale kvalitou se nedají srovnat s materiály používanými v Evropě. Léků bylo dostatek a měly jsme prakticky vše, co jsme potřebovaly. Situace v Keni je ohledně léků spíše opačná. V obchodě si můžete koupit jakýkoli lék bez předpisu a užívat jej, jak vás napadne. To může vést jednak k poškození pacienta (těhotná žena, nevhodné dávkování, pozdní příchod k lékaři), ale také se vytváří podmínky ke ztrátě citlivosti mikrobů na dané léky.

Marie: Navíc se někdy stane, že vám špatně poradí při nákupu léků i přímo v lékarně,což může mít pro nemocného nepříjemné důsledky. Ani my, bohužel, jsme nebyly všemocné. Klinika z počátku fungovala jen jako ambulance a my jako lékaři prvního kontaktu. Obvykle si lidé stěžovali na bolesti hlavy, horečku, průjem, nebo prostě něco… Většinou se za tím skrývala malárie, tyfus, améba… Někdy však byly stesky našich pacientů zajímavější: „Už patnáct let mě bolí v pravém podžebří…“ „Už pět let mám kašel…“ A teď, babo raď. Tyto kuriózní případy se naštěstí objevily v první vlně příchozích pacientů. Pak ustaly.

Lékaři v Evropě si stěžují, že se lidé přestali obávat nákazy HIV. Pro mnohé Evropany to je obehraná písnička. Je to stejné i na Rusinga Island?

Zuzana: Ještě před několika lety bylo AIDS stále velkým tabu. Považovalo se za ostudné nechat se otestovat, přiznat se k pozitivitě. I nyní místní přistupují k AIDS poněkud rozporuplně. Na jedné straně se zdá, že toto téma je na denním pořádku. Na každém kroku vidíte bilboardy s reklamou na kondomy a je mnoho míst, kde je možno nechat se zdarma vyšetřit. Jejich kapacita však není veřejností zdaleka využita. Proč? Mnozí si stále nepřipustí, že by se problematika AIDS mohla týkat i jich samotných. Na druhé straně jsme viděly hodně případů mladých lidí, vlastně dětí, které se nakazily sexuálním kontaktem. Počet nově nakažených osob stále roste. Začít s edukací o AIDS je důležité určitě již u dětí na základní škole a to na i na prvním stupni. Když je dětem jedenáct let, může být na prevenci už pozdě. Přednášky a diskuze ve školách považuji za nejefektivnější. Jen tak je možno vychovat novou generaci, která se bude k problému AIDS stavět aktivně a zodpovědně. Ke snížení šíření AIDS je podstatné také vyhledávání nových případů a důsledná léčba. Zorganizovaly jsme tzv. „ HIV camp“, kde zdravotníci testovali děti i rodiče v areálu školy. Podařilo se tak odhalit několik pozitivních dětí, které nyní snad budou mít větší šanci prožít své dětství jako děti.

Marie: Je opravdu hodně těžké bojovat s AIDS tam, kde muži nabízejí placený sex dívenkám z páté třídy a kde se ve 13 letech holčičky vdávají a stávají se matkami, aniž by se snažily ukončit alespoň základní vzdělání. Navíc sex funguje v místní rybářské komunitě i jako platidlo. Nesmíme ale přestat bojovat, protože šance vše zvrátit tu stále jsou.

Jsou pro Rusinga některé nemoci specifické? Není tajemstvím, že voda ve Viktoriině jezeře je trvale kontaminována.

Zuzana: Na Rusinga Island a v celé provincii Nyanza je nejvyšší výskyt HIV z celé Keni, dosahuje dle WHO až 24%, tzn. téměř každý čtvrtý člověk je nakažený. Co se týká ostatních nemocí, pobřeží Viktoriina jezera se vyznačuje celoročním výskytem malárie, která v Keni patří mezi nejčastější příčiny úmrtí. Dost časté, ale většinou nepoznané, jsou nákazy schistosomami – parazity přežívajícími v jezeře. Promořenost obyvatelstva je vysoká, ale nedokonalá diagnostika neumožňuje všechny případy rozpoznat a léčit. Také výskyt tuberkulózy je na ostrově vysoký, hlavně ve spojitosti s AIDS. Stejně jako v celé Keni jsou na ostrově časté střevní nemoci způsobené amébami a jinými parazity.

Marie: Naštěstí se místní lidé, pro které je jezero jediným zdrojem vody, naučili používat tablety na čištění vody nebo alespoň vodu převařit. I tady zaúčinkovala osvěta a situace se zlepšuje.

Jaký je hlavní rozdíl mezi vnímáním zdravotní péče u nás a v Keni? V jak se v tomto kontextu jeví zařízení Ostrova Naděje?

Zuzana:. Největším rozdílem mezi Čechy a Keňany je asi pohled na zdravotnictví jako celek a jeho úlohu ve společnosti. V Keni je obvyklý poměrně komerční pohled na zdraví člověka: máš peníze = máš právo být léčen = máš právo na život a opačně. Nakonec jsme našli společnou cestu i ohledně registračních poplatků na klinice. Byl zaveden sociálně výhodnější systém, kdy pacienti zaplatí určitou sumu při příchodu na kliniku (odpovídající zhruba 30-40 Kč) a dostane se jim maximální péče i léčby. Protože v Keni je veřejné pojištění pro většinu obyvatel nedostupné, pacienti ve státních zařízeních vždy platí každý výkon, podání léku, zdravotnický materiál i léky zvlášť, takže konečná částka za několik dnů hospitalizace se může vyšplhat hodně vysoko. Protože pacienti dopředu nevědí, kolik je léčba bude nakonec stát a jestli na ni budou mít, často se rozhodnou do nemocnice vůbec nejít.

Marie: Činnost tohoto centra je postavena na spolupráci běloch – černoch. Vše, co se podařilo vybudovat, vzešlo z Afričanů. Oni nejlépe vědí, co jim chybí a co potřebují. A Evropané jim jen pomohli uskutečnit jejich přání. Hlavní rozdíl vidím v tom, že se zde snažíme uplatňovat „evropské“ prvky. Děti se ve škole učí dochvilnosti, zodpovědnosti za sebe, za svůj život, učí se správně rozhodovat, učí se vařit, uklízet. Učí se obstát ve skutečném životě. Ve zdravotním středisku platí zásada: hlavně pomoci člověku bez ohledu na to, zda na to má peníze.

MUDr. Marie Tichá: Narodila se v Opavě v roce 1983. Vystudovala lékařskou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci. V současnosti pracuje třetím rokem na hematoonkologii v Brně.

MUDr. Zuzana Fajkusová: Pochází z Krnova. Narodila se v roce 1985. Také vystudovala LF na Univerzitě Palackého v Olomouci. Nyní je lékařkou Infekčního oddělení Slezské nemocnice v Opavě.

1

Při příležitosti zahájení nové sezóny v kině Miloše Formana v Čáslavi dne 13.9. proběhla vernisáž výstavy Centra Narovinu. Prodejní výstava nazvaná „Kibera Kids 4 Peace“ je věnována dětem žijícím v Kibeře, v největším slumu v Keni, kde děti žijí ve velmi špatných podmínkách.

Cílem projektu je spojení volnočasových aktivit mládeže s výchovou k aktivnímu nenásilí, podporou vztahu k životnímu prostředí, rozvojem vzdělání a posílením aktivní účasti na rozhodování v konkrétní komunitě. K vernisáži byla připojena prezentace Centra Narovinu, hudební doprovod na nástroje mbira, hudební luk umqungu a výstavka keňských originálních výrobků Fair Trade.

Výstava bude trvat od 13. 9. do 10. 10. 2011. Budeme se těšit na vaši návštěvu.

1

ROXY, Dlouhá 33, Praha 1 (od 19 hod).

Vystoupí BENGAS, Ekvator, Jahtec Jammin' Job, BATOC...
taneční vystoupení, výstava fotek a afrických výrobků, promítání...

V návaznosti na 1. fázi projektu, kterou byla sanace vrtu, rozšíření a zlepšení přístupnosti a akumulace dešťových vod, pokračuje projekt Voda pro Kauti svou 2. fází, kterou je vrt a jeho osazení a následné čerpání vody.

Vrtat začínáme v neděli 4.9.2011 za odborného dohledu Petra Chaloupky z brněnské firmy Pöyry. Realizátorem je Export Hydro Pump & Services (Africa) Limited z Nairobi. Předpokládané datum dokončení 2. polovina října 2011.

Jednotlivé rozvržení prací:

1. Hydrovrt, korekce hloubky vrtání, čerpací zkoušky (vydatnost), rozbory vody (kvalita)

2. Dle výsledků vrtání (vydatnost a hloubka vody) bude navržen typ čerpání:

a) mechanické, „kolotoč” – pokud to bude technicky možné
b) elektrické – zdroj pevná síť nebo solar – opět dle parametrů a funkčnosti místní sítě

Navrhneme distribuční systém - akumulace a water kiosk jak pro školu, tak vně areálu.

Je potřeba vytipovat vhodného dodavatele na čerpací zařízení a v případě zbylých financí realizujeme na místě další z opatření – sanace dalšího vývěru, akumulace dešťových vod.

Dále s místní komunitou provedeme technické konzultace při realizaci odvodnění střech a akumulace dešťových vod pro soukromé zemědělské farmy.

Ve spolupráci s Kauti Partners Self Help Group navrhneme dlouhodobě udržitelný způsob provozování vybudovaného vodního zdroje, zorganizujeme informační seminář pro místní komunitu a zajistíme proškolení místních obyvatel.

Doufáme, že se nám podaří úspěšně navázat na výsledky první fáze, které jsou více než dobré. Vývěr po roce užívání svou vydatností stále dává dost vody pro všechny, kdo si pro vodu přichází. Dešťová voda v nádržích na škole v Kauti Primary i na farmě Josephata Kingoo vydržela v dobré kvalitě po dobu 4. měsíců, než byla využita.

Věříme, že při současných problémech , které s sebou přináší sucho ve Východní Africe, je tento projekt důležitým přínosem pro místní obyvatelstvo, které trpí nedostatkem vody po mnoho desítek let.

Pavlína Drozdová

1

Pani Feminova, pracovnici a dobrovolnici organizacie Narovinu: GRATULUJEME A DAKUJEME!

Rad by som sa s citatelmi podelil o svoje zazitky z cesty do Kene, ktoru som uskutocnil v juli 2011. Cielom cesty bola komunitna praca s detmi a osobne stretnutie nasich dvoch deti adoptovanych cez organizaciu Narovinu.

Motivaciou po predoslych cestach po roznych kontinentoch a v inych chudobnych krajinach, bola moja intenzivna tuzba spoznavat, porozumiet svetu, nasmu zivotu, nerovnovahe vo svete a hlavne prekrasnym a o to viac zaujimavym prvkom multikulturalizmu na tejto planete (napr. polygamicki krestania Afriky, krestanski arabi blizkeho vychodu a pod.)

Po sledovani mnohych utrap a problemov vo svete, clovek pochopi (aj ked zial ani zdaleka nie vsetci), ze sa vsetci narodime s rovnakymi zakladnymi pravami – pravom na zivot a zdravie, mier a pokoj duse. O to tazsie je vsak pochopit, preco vacsina ludstva tieto zakladne prava nema a zivot, casto kratky, musi prezit v biede, vojnach, problemoch, ktore ani nezapricinil on sam. Ako obet. Casto obet politiky, materializmu, egoizmu, ignorancie …

A prave deti su najzranitelnejsie.

Tato cesta je aj o tuzbe zazit toto vsetko a zmenit cosi, aj ked iba kvapku v mori.

 

Vdaka praci som si mohol dovolit zostat v Keni iba 3 tyzdne. Prve dva som stravil pri Lake Victoria, v komunite kmena Luo. Pracoval som ako dobrovolnik v skolke, kde chodilo 40 deti, z velmi chudobnych rodin. Boli to hlavne siroty, polo-siroty, casto deti nakazene virusom HIV alebo chore na malariu. Skolka bola zriadena malou miestnou rodinnou organizaciou (www.kvdcp.org), ktora je zavisla na dobrovolnikoch z cudziny a ich prispevku, aby sa o deti postarali. Tu sme deti krmili (inak by casto tieto deti nejedli vobec), kontrolovali ich zdravotny stav, vyucovali. S ucitelkou a panom zodpovednym za projekt, sme navstevovali rodinky deti, miestne skoly, sirotince a ine institucie. Chodili sme so somarom pre vodu, zili sme bez elektriny a “sprchovali” sme sa zriedka, aj to v jednom litri mineralnej vody, aby sme znizili riziko bilharzie z jazera. 

Aj takto sa da pochopit miestny zivot a ludia. S nimi.

Presvedčil som sa, ze ti ludia nie su lenivi; ze kultura a tradicie sa musia tiez casom vyvijat, inak cloveka znicia; ze keby sa nase deti narodili do tej casti sveta, boli by asi nevzdelani a chudobni a keby sa tie deti narodili do vyspelej casti sveta, mohli by sa lahko stat uspesnymi ludmi. Vsetkych 40 deti malo nejaky talent, boli to deti ”normalne”, sikovne, mudre, presne ako nase deti.

A predsa, beloch je pre nich ”bozstvom”, povazuju ho za vyssiu bytost. Vdaka mediam, globalnej politike … a kolonizacii. Belocha, ktory vyvrazdil Severnu aj Juznu Ameriku, z cernochov spravil otrokov, generuje vojny, zabija a ignoruje pre lepsi svoj zivot, majetok, kapital, moc …

Akonahle pridete do Kene, z kazdej strany na Vas kricia deti : ”Muzungu (beloch), ako sa mas, ja sa mam dobre”. Miluju vas, pribehnu, chcu vas drzat za ruku, prechadzat sa po ulici, aj ked iba par metrov. A ked zdvihnete jedno dieta, neskonci vlna slova ”tinga” (zdvihni ma), kym nezdvihnete na par sekund vsetky. Ako dar za to, dostanete usmev, stastie na tvari a vo Vasom srdci.

Deti sa vedia hrat so starou pneumatikou cele mesiace, jeden bublifuk je jedinecna zabava pre vsetky deti naraz a sledovat sarkana vo vyske by najradsej nikdy neprestali. Deti poznaju stastie, aj ked musia do skolky same slapat celu hodinu cez bush, bez ulic, vecer casto bez osvetlenia, bez ranajok, niekedy aj bez vecere. Doma ich caka babicka, alebo chori rodicia, alebo iba surodenci. Je to komplikovana filozoficka otazka, za co ti ludia sami mozu, za co nie. Deti vsak za ich stav nemozu. Jedno je ale iste: slova laska, stedrost, skromnost, maju uplne ine definicie ako u vacsiny z nas. Ked sme jeden vecer navstivili na niekolko minut domov maleho Stanleyho, jeho babicka bola tak nadsena, ze na druhy den rano prisla s vnukom do skolky (mali to asi na hodinu chodze cez vychodene cesticky v kopci) a priniesla zivu sliepku ako dar. Dar nekonecneho rozmeru na mieste, kde ludia prezivaju zo dna na den a celodenna praca je nutnostou na zabezpecenie vecere. Casto, ked matka viacerych deti nedokaze zarobit dostatok, zaplati rybarom vlastnym telom, aby deti mohla vecer nakrmit. Aj preto je hustota nakazenych virusom HIV okolo Lake Vicotria vacsia ako kdekolvek v krajine.

 

Do skoly deti chodia radi. Aj ked nemaju casto kde sediet, v triedach byva 80-100 deti, maju asi 20cm lavice na ziaka a statne skoly (oficialne zadarmo), dostavaju od statu asi 3.5 USD na ziaka na rok. Rodicia (ak ziju), ktori maju casto problem nakrmit svoje deti, musia priplacat za knihy, uniformu, ceruzky, ucitelov… Preto sa stava, ze si rodina nemoze dovolit, aby dieta navstevovalo skolu.

Statom zamestnany ucitel zaraba asi 200 dolarov na mesiac. Je ich vsak menej ako by bolo v skolach potrebne, preto sa skoly casto snazia zamestnat dalsich ucitelov platenych z poplatkov od rodicov. Taky ucitel ma vyplatu okolo 50 dolarov na mesiac. V jednom z najvacsich slumov Afriky, Kibera v Nairobi (pocet obyvatelov sa odhaduje medzi 300.000 az million), dokonca neexistuju ani statne skoly, iba skoly zriadene dobrovolnikmi. Take skoly funguju cisto zo sponzorskych darov, ako aj z poplatkov ktore platia adoptivni rodicia. Treba si ale pamatat, ze v skolach byva niekedy az 600-800 ziakov, z ktorych adoptovanych je iba zopar alebo miestami ani jeden. Ale vratim sa k ceste.

 

Cez jeden vikend okolo jazera som sa presunul na Rusinga Island (kompou a trochu nebezpecnym motorkovym “taxikom” po zaprasenych, nerovnych cestach), aby som navstivil nasu Yvonne, ktoru uz pat rokov sponzorujeme spolu s kamaratmi. Na zaciatku sme boli vsetci studenti, tak sme si podelili sponzorske na dve deti a nejak obe zostali nase spolocne deti. V mene nasej slovenskej skupiny som prisiel s batohom plnym darcekov. Stretol som koordinatora Joasha, ktory mi vysvetlil, ze Yvonna je prestahovana do Nairobi. Nechcel mi to povedat v telefone, bal sa, ze by som na Rusinga Island neprisiel. A dobre spravil. Bol to obrovsky zazitok si pozriet centrum Humanist a vsetko to, co zvladli ceske a slovenske peniaze. Kedze som uz mal vtedy s cim porovnavat, bolo mi hned jasne, aky uspech Narovinu dosahuje, aj napriek tomu ze podmienky tu boli este stale neporovnatelne s nasimi skolami doma. Vsetka moja ucta vsetkym pracovnikom a adoptivnym rodicom v Cechach, na Slovensku a v Keni, ktori sa o to zasluzili. Je to jedno velmi prijemne stredisko, s mnozstvom fantastickych ludi a deti. Sirotinec je kvalitny, skola je pekna, zdravotne centrum plne mladych slovenskych a ceskych lekarov je pristupne pre vsetkych, chovaju si zeleninu z Ciech a stavaju jazierko na chov ryb (v Lake Viktoria je uz ryb dost malo).

Joash bol absolutne ochotny, ubytoval ma u seba doma na jednu noc, pohostil, porozpraval o historii organizacie, jeho ceste po Cechach a Slovensku a podelil sa o mnozstvo inych velmi motivujucich informacii. Zaviedol ma aj k domu, kde sa Yvonne narodila a zobral ma zo sebou na stretnutie, ktore mal s miestnym koordinatorom a adoptovanymi detmi v Rimumbi – St. Vincent School. Vraj adoptivni rodicia nedostali posledne listy a vysvedcenia od tychto deti a to na mieste riesil. Ide o deti: 51223, 51226, 51219, 51220, 51222, 51225 a 51221. Stretol som ich a su to dalsie krasne a mudre deti. Ako vsetky adoptovane deti, z rukava sypu svoje cislo a meno ceskeho alebo slovenskeho sponzora (adoptivneho rodica). Naplnalo ma to stastim a hrdostou. Ale aj smutkom. Smutkom preto, lebo som si predstavil ako doma plytvame. Aj plytvanie je relativne. Myslim si, ze dokonca aj ti, ktori su setrni, vobec nie bohati a vazia si vsetko co maju, by si pomerne casto vedeli najst prilezitost zaobist sa bez nejakej zbytocnosti alebo malickosti, keby videli ako sa zije, ked clovek nema absolutne NIC. A co je pre nas lacna malickost, ma hodnotu mnohych obedov a veceri o niekolko hodin letu dalej.

Malickosti, ktorych by sme sa velmi lahko vedeli zrieknut, keby nas v tej chvili napadli ti, ktori na to nemaju. Aspon z ucty k nim. Pripada mi to ako vysmech a ponizovanie chudobnych, ked vidim okolo seba ludi s jednorocnymi detmi, ktore maju stovky hraciek preplnajuce cele izby; kolegov, u ktorych vianocny darcek mensi ako televizor, pocitac, telefon alebo novy fotoaparat nie je ani darcekom; firmy, ktore utracaju miliony na imidz a dokonca pekarne (konkretne skoro vsetky v Dansku, kde uz niekolko rokov posobim), ktore musia do poslednej minuty otvaracej doby mat plne policky peciva a zakuskov, len aby dobre vyzerali a lakali zakaznikov, kym po zavreti vyhodia do kontajnerov vsetko co zostalo a dalsie rano zacnu piect vsetko od zaciatku. Obchody a restauracie, ktore casto kvoli nezmyselnym hygienickym (alebo kapitalistickym?) zakonom vyhadzuju tony neskazeneho! jedla kazdy rok. Ludi, ktori okradaju svojich zamestnancov, aby sa mohli vystatovat kazdorocne novymi autami a exotickymi dovolenkami, na ktorych ignoruju miestne obyvatelstvo a ich problemy. Pomoc druhemu prichadza zo srdca, z lasky k druhemu, nie cisto z financnej schopnosti pomoct. Podla mojich skusenosti a skusenosti vsetkych koordinatorov a predstavitelov NGO organizacii, ktorych som na tejto ceste stretol, najviac adoptivnych rodicov a sponzorov pochadza so strednej triedy, zdaleka nie z bohatej vrstvy spolocnosti.

 

Pri navsteve skol som si vsimol velky rozdiel medzi detmi prvych rocnikov a rocnikov 6-7-8.

Skoly su prisne, chyby nie su povolene, ucitelia deti casto biju, aj ked je to uz dnes protizakonne aj v Keni. Tvrdy rezim nevedie ku kreativite, ucitelove slova su svate. Dokonca ked som sa spytal jednej riaditelky, preco sa v jej skole nikto neusmieva, odpovedala mi paradoxne s usmevom: “Toto je skola, smiech nie je povoleny”. Deti, ktore su uz v tomto procese dost dlho (vyssie rocniky), nemaju sebadoveru. Preto vela adoptivnych rodicov je prekvapenych pri prvom stretnuti so svojim dietatkom. Komunikacia je problematicka, vzajomna ucta je az “nevyrovnana” (vdaka strachu, ktory dieta preziva pri stretnuti adoptivneho rodica) a trva to par hodin, mozno aj dni, kym sa atmosfera uvolni a nejake priatelstvo vytvori. Zobral som si to za svoj ukol vysvetlit aj nevlastnym adoptovanym detom, ktore som stretol, ze sa na nas nemaju pozerat ako na Muzungu, vsemohuceho belocha, ktory im plati skolne, ale ako na rodinu, kamarata, ktoremu sa vzdy mozu v listoch stazovat a budu vypocuti. Niekoho, kto ich lubi a vazi si presne tak ako si oni vazia jeho. A tak sa nakoniec usmev na tvarach konecne objavil. Koordinator Joash im tento postoj stopercentne potvrdil v mene organizacie Narovinu a v mene vsetkych adoptivnych rodicov. Navyse, deti na Ostrove Nadeje su vychovavane v podobnom duchu, deti v sirotinci su otvorene, radi sa zabavaju, radi sa smeju. Su neskutocne sucitne. Pri rozdavani darcekov cloveka sice obklopia a pocut iba vykriky “ja chcem, ja chcem”, ale ked som sa ich spytal, co si myslia, kto z nich by mal dostat toto alebo hento, vec po veci, ihned sa dohodli spravodlivo, co komu by dali. A tak kazdy nieco dostal a vsetci boli spokojni. Bola to pre mna uzasna skusenost.

 

Po dvoch tyzdnoch “badania” spolocnosti okolo jazera, som sa vratil do Nairobi. Vydal som sa na dva-a-pol dnove safari do parku Amboseli. Pravdepodobne som na safari mal moju cestu zacat, aby som z toho mal opacny dojem ako mam teraz. Dostal som sa do skupiny spolu s tromi turistami v strednom veku z Europy a cely cas som musel pocuvat, ako sa tito ludia bavili o zvieratach, o ich cestach po celom svete za fotkami zvierat, za zazitky “iba pre seba”, ako su uz na safari niektori az dvadsiaty krat, ako zaplatili niekolko tisic dolarov za safari-balik zdomu a vlastne ani nevedia svoj vlastny program zajazdu. Park bol plny mikrobusmi s turistami, citil som sa ako v ZOO, vacsina turistov mala na krku fotak s polmetrovym objektivom ale za cely cas som nepocul ani slovo o miestnych ludoch, o tom ako sa zije v Keni a co by sa s tym dalo spravit. Ale ked sa k nim priblizili miestne deti na parkovisku, odstrkali ich od seba. V jednom pripade jedna pani turistka im zacala hadzat cukriky na zem, aby si jej spolucestujuci fotili, ako sa tie deti skoro pobyju a poslapu pri zbierani sladkosti zo zeme, presne ako ked vhodime chlieb do jazera a objavia sa hufy ryb. Lutoval som, ze nie som clovek toho typu, ktory by k takym ludom dosiel a povedal do oci, ci si o nich mysli. Pochopil som vsak, ze medzi turistom a cestovatelom je velky rozdiel. Medzi tymi, ktori prezivaju spolocnost, a tymi, ktori byvaju v luxusnych komplexoch a zo strachu fotia cez okno autobusu.

 

Okrem toho, tento mini-vyletik (ktory podporil akurat uz bohatych majitelov spolocnosti a campov/hotelov), ma stal presne tolko penazi, ako poplatok za 2 tyzdne dobrovolnickej prace, v ktorom bolo zahrnute ubytovanie, strava, vsetky presuny, vyzdvihnutie na letisku, prehliadka Nairobi a mnozstvo penazi pre skolku, z ktorej sa 40 deti mnohokrat najedlo. Mne to uz bolo vtedy jasne, kolko ludi by sa mohlo najest z ceny 2.5-dnoveho safari a bol som stastny ze som si nevybral dlhsie a drahsie safari.

 

Po tejto skusenosti som bol pomerne dobre pripraveny na vrchol tejto cesty: stretnutie s nasimi detmi. Vratil som sa do Nairobi, zavolal koordinatorovi Benovi a ten ma spolu s koordinatorom Peterom zobral znovu do Kibery, za nasim Bensonom. Benson, 15-rocny, uz hlboko ovplyvneny skolskym rezimom, bol nesmely, vazny, ale mily a zdvorily. Uci sa vyborne, chce sa stat lekarom. Zaviedol ma k ich domu, kde som stretol jedneho z bratov a jednu z viacerych sestier. Rodicia doma neboli, chorlavy otec sa stavi niekolkokrat za tyzden, matka ilegalne zbiera drevo v lese a snazi sa to predat. Cakali sme niekolko hodin, ale sa rodicia neukazali. Zatial sme sa spoznavali, rozdali darceky, pozreli domcek, ktory vyzeral horsie ako niektore mastale a stajne v Europe. Domy casto maju jednu alebo dve male skoro prazdne miestnosti, ziju v nich cele velke rodiny. Deti casto spia na podlahe z uslapanej zeminy.

Koordinator Ben me este raz previedol cez Kiberu, ukazal miestnu kniznicu (sponzorovanu SlovakAid) a pri chutnom obede porozpraval o zivote v slume Kibera, odkial on sam pochadza.

 

Na druhy den som zavolal koordinatorovi Kenovi, ktory mi cez miestny koordinatorku Elizabeth vybavil navstevu Yvonne, ktoru som uz na Rusinga Island hladal, ale nenasiel . Yvonne ma 8 rokov, chodi do druhej triedy. Preto sa sice este bala hovorit anglicky, ale bola smelsia, kontakt sa s nou nadviazal jednoduchsie. Jej otec je bez prace a matka zomrela 3 dni po tom, ako sa Yvonne narodila. Otec sa ozenil znovu a okrem nich zije Yvonne s dvomi bratmi a starsou sestrou. Miluje knizky, sporty, rada chodi do skoly. Mala trochu problem s puzzle ktore dostala, ale skakat svihadlom – to by som sa od nej mal co ucit  Zaviedla ma do jej skoly, kde som stretol jej pani ucitelku. Kedze bola trieda prazdna, pani ucitelka ma pozvala, aby som sa vratil do skoly na druhy den a spoznal vsetky deti triedy. Po navrate zo skoly ma rodinka cakala obedom. Nakupili sme pre nich zakladne potraviny na niekolko dni (mozno tyzdnov) a na druhy den som sa vratil do skoly, do plnej triedy, ako mi bolo navrhnute. Po ceste som kupil lizatka pre deti a v triede sme spravili male party na rozlucku, kedze to bol posledny den pred prazdninami. Yvonnin otec znovu dosiel, krasne sa podakoval za druhu kratku navstevu, vraj som Yvonne uz zacal aj chybat. Velmi si cenil financnu pomoc na vzdelanie svojej dcery a tesil sa na blizsi kontakt v buducnosti. Poobede este Ken ponukol, ze vybavi mne a mojim novym znamym z hostelu, skutocnym cestovatelom zo sveta, ktori sa chceli prejst Kiberou, sprievodcu na prechadzku slumom, po ktorej sme si vsetci spolu sadli na drink v meste, na uzavretie tejto fantastickej cesty. Mozem povedat, ze vsetci koordinatori projektu Narovinu boli nesmierne zlati, ochotni a ich laska k detom a nekonecna praca pre ich dobro je maximalne uctyhodna.

 

A co moje emocie pri odchode? Ja som mal pocit, akoby som tam zanechaval nieco velmi cenne, niekoho, kto mi prirastol k srdcu, mladeho pana a krasnu princeznu, ktorych mozno nikdy zase neuvidim, ale ktorych by som velmi rad pomohol celou cestou k uskutocneniu ich snov. Lebo si to zasluzia, detska cistota a nevinnost nema hranic a my mame moznost ovplyvnit, kedy a do akej miery sa tie hranice objavia vplyvom veku a spolocnosti. V tejto suvislosti ma napada myslienka: tato cesta bola vlastne skutocnym prezivanim a sledovanim pribehu Exuperyho Maleho Princa. A ako Khalil Gibran napisal: “Pre stedreho hladanie toho, komu by daroval, je vacsou radostou nez darovanie samo”.

 

Na zaver by som chcel priblizit jeden postreh: Zaujimave bolo, co som si ku koncu cesty vsimol, ze za cely cas mi ani raz nenapadla myslienka, ze by som bol niecim viac, ze by som v zivote dosiahol viac, mal viac, dokonca ani to, o kolko sa mi zije v Europe lepsie. Je krasne splynut do miestneho zivota, zmenit si aspon na nejaky cas zivot na ten ich sposob zivota a zrazu clovek pochopi, ze nie je hrdy na to, co ma doma, ani mu nic z toho na chvilu nechyba, skor lutuje v akej spolocnosti a akym zivotom vlastne sam zije. Mozno si pomyslite, ze je to predsa logicke a samozrejme, kym po chvili doma cloveka tie myslienky aj tak prejdu. Mozno. Treba vsak bojovat, aby sme nepodlahli. Inak by sa nikdy nenasli ludia, ktori skutocne hybu svetom v dobrom smere, ako napriklad aj ti, ktorym posielam vsetku moju uctu a podakovanie za zalozenie organizacie Narovinu.

 

Mozno si tiez myslite, ze co sa tu popisalo, su veci jasne a zname, lahko pochopitelne. Ale casto si len myslime, ze veciam rozumieme, aj ked skutocne pochopenie prichadza az po preziti reality na vlastnej kozi. Sice ked ste sa k tomuto referatu dopracovali, uz asi mate hodnoty lepsie vyjasnene ako vacsina obyvatelov vyspeleho sveta. Gratulujem a dakujem.

 

Gabriel Beko
gabrielbeko(at)hotmail.com

 

Uvedene nazory su moje osobne a touto spravou nemam v umysle sa nikoho osobne dotknut.

Dakujem Zuzane Bohmerovej za iniciaciu adopcie Yvonne a Bensona, za inspiraciu a korekciu tejto spravy.

1

Srdečně Vás zveme na "Malou africkou konferenci", která se bude konat v pátek 9. září a v sobotu 10. září v jihlavské Zoologické zahradě a v Divadle Na Kopečku.

Přednáškové setkání cestovatelů, fotografů, zoologů a milovníků Afriky doplní zajímavý doprovodný program v podobě zábavných afrických workshopů pro malé i velké. Těšit se můžete například na malování afrických masek, bubnování nebo odívání v africkém stylu. Bližší informace naleznete v přiložené pozvánce.

S pozdravem a přáním příjemného "babího léta",
Centrum Narovinu

Když mě kolikrát naše adoptovaná Mary Auma zvala a chtěla, abych jí přijela navštívit, nevěřila jsem nikdy, že bych to mohla uskutečnit. Až letos v srpnu to vyšlo. Byla to pro mě velká událost - docela tréma ze setkání s osmnáctiletou slečnou, obavy z daleké cesty, a taky z pobytu v Nairobi jako ve vyhlášeném hlučném a nepřívětivém městě.

Ale zároveň velká touha vystrčit nos z naší bohaté a přesycené Evropy a poznat trochu, jak se žije jinde, na odvrácené straně planety.

Měla jsem smělé představy, co bych chtěla v Nairobi s Aumou podniknout, ale moc jsem nedoufala v jejich uskutečnění. A přece – všechny moje obavy byly postupně rozptýleny a nahrazeny neuvěřitelnými zážitky a velkou radostí.To všechno díky českým a keňským pracovníkům a koordinátorům centra.

Už ten první den! Ráno jsem se vydala na návštěvu k Aumě domů. Nejdřív cesta přes celé město pověstnými „matatu“ a potom hlavně setkání s Aumou a její rodinou v jejich prostředí – to byl opravdu silný zážitek. Přijali mě moc mile v malém příbytku z vlnitého plechu a dlouho jsme si povídali. Hned se u nich sešla taky pěkná skupinka malých zvědavců ze sousedství, kteří se přišli podívat na „mzungu“ a moc rádi se fotili.

Pak jsme se s Aumou viděly ještě několikrát.

Neděli jsme začaly v kostele. Už v Praze jsem se totiž těšila na africké zpěvy a tance při mších. Auma vzala s sebou na bohoslužbu i svoji sestru Josephine a měly jsme se moc hezky. Po obědě jsme společně vyrazily na prohlídku centra. Vyvezly jsme se výtahem na vrchol Conference Hall, kde jsme si užily nádherný rozhled na celé město.

Další den nám naši přátelé z centra pomohli zorganizovat výlet do národního parku Nakuru, a to byl pro mě i pro Aumu s Josephine teprve úžasný zážitek.

Můj čas v Nairobi utekl moc rychle. Najednou se rozloučit a odjet bylo pro mě hrozně zvláštní. Pevně doufám, že se časem zase sejdeme, jak jsme se o tom při loučení s Aumou navzájem ujišťovaly.

Díky všem, kdo nám takové krásné setkání umožnili!

 

Jitka Bořkovcová

1

Jelikož měl pětidenní seminář moderních výukových metod s důrazem na nenásilné pojetí výchovy velký ohlas, keňští učitelé nás opakovaně žádali o jeho zopakování a prohloubení.

Rozhodli jsme se tedy využít veškeré postřehy a připomínky z pilotního semináře, kterého se pod vedením tří českých lektorů zúčastnilo přibližně sto keňských učitelů v osmi skupinách, a připravili druhé kolo na srpen 2011.

V současné době probíhájí poslední přípravy a o tom jak vše dopadlo Vás bude informovat koordinátorka projektu Daniela Cachová během září.

 

V rámci projektu „Afrika nevšedníma očima - Výchovou k jednotě a partnerství lidí na celém světe“, jehož hlavním smyslem je nejen seznámit děti a mládež s Afrikou a situací, ve které žijí tamní lidé, ale také prevence rasismu a xenofobie v naší společnosti, navštívila na přelomu května a června Českou i Slovenskou republiku jedna z našich keňských spolupracovnic – Rachel Okoko.

Rachel se již dlouhodobě věnuje jako dobrovolník práci s dětmi v nejchudších čtvrtích a působí rovněž jako jedna z koordinátorek v projektu Adopce afrických dětí.

Při příležitosti její návštěvy proběhla řada přednášek, prezentací a workshopů na českých i slovenských školách a také několik setkání určených širší veřejnosti.

Během setkání měla veřejnost možnost setkat se osobně s koordinátorkou z africké Keni, získat informace o projektech zahraniční rozvojové spolupráce, ale především si popovídat o současném životě v nejchudších čtvrtích a slumech. Na setkání byli pozváni nejen adoptivní rodiče dětí v Keni, ale i širší veřejnost se zájmem o tuto problematiku.

V rámci setkání na školách koordinátorka Rachel besedovala s dětmi o životě v rozvojovém světě, vyprávěla o projektech, které se v rámci rozvojové pomoci v Keni realizují a poutavými workshopy přiblížila dětem africkou kulturu, její zvyky, hudbu, tance.

1

I v roce 2011 se děti z nejchudších čtvrtí, slumů a vesnic Keni zúčastnily výtvarné soutěže Českého rozhlasu „Malujeme po síti“. Letošní rok byl pod tématem Báje, pohádky a pověsti a obrázky z Keni byly opět velmi zajímavé ve srovnání s obrázky dětí ze západní Evropy. Objevily se zde velmi inspirativní příběhy plné keňských tradic, zvyků i kultury.

video: Vernisáž obrázků dětí z Keni
video: Keňa - Malujeme po síti

V červnu proběhla v Praze vernisáž obrázků za účasti keňské koordinátorky Rachel a nejlepší práce byly vystaveny v Letohrádku Kinských. Výstavu je možné shédnout do konce září. Více informací také na stránkách Českého rozhlasu www.webik.rozhlas.cz.

 

1

Dobrý den,

naše návštěva Keni a naší adoptivní holčičky Mischel Kisia předčila naše očekávání.Díky Vaší pomoci a pomoci koordinátorů Eliase a Rachel v Keni, se kterými jste nám zprostředkovala kontakt, jsme se šťastně setkali s Mischel.

Zážitek z osobního setkání ve škole i v rodině Mischel byl opravdu silný, těžko popsat.

Strávili jsme s Mischel několik dní, na které nikdy nezapomeneme. Byla s námi na výletě v lesní rezervaci Kakamega, ve městě jsme jí nakoupili potřebné věci s pomocí její učitelky Mrs. Dorcas.

Dále jsme na naší cestě navštívili několik národních parků a potkali jsme spoustu úžasných lidí.

Lidé jsou zde velmi přátelští, Keňa je se svojí přírodou fascinující země. Je však i plná sociálních kontrastů. Rádi bychom se do Keni ještě někdy vrátili a viděli Mischel dospívat.

Vážíme si Vaší humanitární práce  pro potřebné děti, o které jsme měli možnost se osobně předvědčit. Zasíláme foto ze setkání.

S pozdravem

Dana + Láďa Moravcovi

Probíhají prodejní výstavy v Pitomé kavárně  na Smíchově a v Kavárně Vesmírna na Praze 1.

Od 14.5. prodejní výstava fotek z prostředí keňských slumů
Pitomá kavárna, Preslova 3, Praha 5 - Smíchov

Od 10.7. prodejní výstava fotek ze života keňských dětí
Kavárna Vesmírna, Ve Smečkách 5, Praha 1

20.6. 19.00 Afrika nevšedníma očima - beseda s promítáním s Veronikou Matoušovou
Od 14.5. prodejní výstava fotek z prostředí keňských slumů
Pitomá kavárna, Preslova 3, Praha 5 - Smíchov

 

14.6. 19.00 Afrika nevšedníma očima - beseda s promítáním s Veronikou Matoušovou
Od 10.7. prodejní výstava fotek ze života keňských dětí
Kavárna Vesmírna, Ve Smečkách 5, Praha 1

» pozvanka_20110620_pitoma_kavarna.pdf

Japonský mix – Honshu a Shikoku ve fotografii (Radka Lamlová) a Planeta lidí (Miroslav Švejnoha)

20.5. - 25.6. Evropský dům Králíky
26.6.  hudební festival Putování za písničkou - Křížová hora
www.cervenavoda.cz/host/putovani/
 
Putovní výstava, jejíž cílem je zachytit život Japonců v nehektické a neuspěchané podobě v zemi plné kontrastů. Výstava je prodejní a podporuje aktuálně probíhající projekt Maendeleo Learning center v Keni. Více na www.adopceafrika.cz a www.falcopic.com.
 
Miroslav Švejnoha - PLANETA LIDÍ
Střední škola služeb a podnikání
Ostrava Poruba: 20.5. - 27.6.
Fotografie převážně afrických etnik. Výstava podporuje projekty Centra Narovinu.

 

V rámci projektu „Afrika nevšedníma očima“, jehož hlavním smyslem je nejen seznámit děti a mládež s Afrikou a situací, ve které žijí tamní děti, ale také prevence rasismu a xenofobie v naší společnosti, navštíví v nejbližších dnech Českou i Slovenskou republiku jedna z našich keňských spolupracovnic – Rachel Okoko.
Rachel se již dlouhodobě věnuje jako dobrovolník práci s dětmi z nejchudších vrstev společnosti a působí rovněž jako jedna z koordinátorek v projektu „Adopce afrických dětí.

Při příležitosti její návštěvy proběhne řada přednášek, prezentací a workshopů na českých i slovenských školách a dále také několik setkání určených širší veřejnosti, na které bychom Vás rádi nyní pozvali:

31.5.2011, Brno: Karibuni Kenya – setkání nejen pro adoptivní rodiče
(www.adopceafrika.cz, www.klubcestovatelu.cz)
2.6.2011, Praha: Karibuni Kenya – setkání nejen pro adoptivní rodiče
(www.adopceafrika.cz)
12.6.2011, Ostrava: Fotbal pro rozvoj
(www.adopceafrika.cz, www.fotbalprorozvoj.org)
- veškeré podrobnější informace naleznete v přiložené pozvánce, nebo na uvedených web. stránkách
Další setkání proběhne i na Slovensku – přesnější informace budou uveřejněny v nejbližších dnech na našem webu www.adopceafrika.cz


Slovensko
Piatok 10.júna 18.30 – stretnutie s adoptívnymi rodičmi, spojené s prezentáciou projektu Rusinga Island, v zasadačke Ford Centra Zlaté piesky, na Tuhovskej 9 v Bratislave.
www.ford.sk/page.php?url_id=593

1

Rádi bychom Vám opět nabídli možnost zúčastnit se kurzů pro dobrovolníky – kromě již klasického „dvojdílného“ večerního semináře, jsme tentokrát připravili i víkendovou verzi, která by mohla být dostupnější pro všechny mimopražské zájemce.
VEČERNÍ SEMINÁŘ (cyklus 2 na sebe navazujících večerů) proběhne ve ST 20.04. + ČT 21.04.2011 17:00–21:00 hod, v Centru Neziskových aktivit (Tyršova 1, 120 00 Praha 2).

VÍKENDOVÝ SEMINÁŘ se pak uskuteční v termínu S0 28.05. od 10.00 hod – NE 29.5.2011 do 16.00 hod, v Klubu Lávka Chocerady (www.lavkachocerady.cz)
- cena cca. 700Kč (ubytování, strava), prosíme o přihlášení a rezervaci nejpozději do 30.4.2011
Podrobnější informace včetně kontaktu naleznete v pozvánce.

12. veletrh neziskových organizací NGO Market 2011
Pátek 29. dubna 2011, 10.00 – 19.00 hodin

Dovolte nám pozvat Vás na akci pořádanou Nadací Forum 2000, na které budete mít příležitost zblízka poznat práci téměř 150 neziskových organizací. Hlavním tématem letošního veletrhu je dobrovolnictví. Představíme návštěvníkům pestrou škálu příležitostí, jak je možné pomoci a stát se dobrovolníkem. Novinkou je rozšíření doprovodných aktivit o tvůrčí dílny, obchůdky chráněných dílen, ochutnávky exotických jídel a kulturní program na pódiu. Nezbytnou součástí je bohatý program přednášek a workshopů.

Záštitu nad veletrhem převzal Václav Havel a patrony se stali zpěvačka Tonya Graves a herec Boris Hybner. Vstup na veletrh i všechny doprovodné akce je zdarma.
Těšíme se na Vás!

NGO Market
12. veletrh neziskových organizací
Pátek 29. dubna 2011, 10.00 – 19.00 hodin
Národní technická knihovna, Technická 6, Praha 6 (stanice metra Dejvická)

www.ngomarket.cz

 

31. 3. 18.30 hod. Fotky, vzpomínky, postřehy a povídánky z čtyřměsíčního putování Kláry Bednářové (Thajsko, Barma, Laos). 
Pořádá Convergence of Cultures.
Centrum neziskových aktivit, Tyršova 1, Praha 2

 

Miroslav Švejnoha
1.11. 2010 do 31.12. 2010
Restaurace Na Věčnosti
Velká Mikulášská 11
Znojmo

Putovní výstava o životě přírodních etnik v Africe. Výtěžek podporuje projekt KiberaKids4Peace.
Výstava je realizována v rámci projektu, který je financován z prostředků Evropské unie a spolufinancován z prostředků vládního programu zahraniční rozvojové spolupráce ČR a EU.

Echt knihovnu v keňském slumu postavíme zuby nehty!
Vystoupí:
Echt!
Zuby nehty

Předkapela: Sleva

Celý výtěžek z koncertu půjde na stavbu knihovny v Kibeře, největším slumu v Keni. Na místě si můžete koupit fotky a drobné předměty dovezené z Nairobi. Koncert se koná 7.12. od 20.00 v pražském klubu Futurum (Zborovská 7, Praha 5).
www.kiberakids4peace.org
Partnerem akce je Music Bar Futurum.

Správy lekárov na misii na zdravotnom stredisku na Rusinga Island, ktorý je prevádzkovaný s finančnou podporou agentúry Slovakaid.

 

Dobrý den paní Drozdová, 

Píšu Vám, jak jsem slíbila, abych poinformovala o naší návštěvě v Nairobi. Hned na úvod musím říct, že setkání s Jackoniem a celý den, který jsme s ním strávili, byl pro nás velmi silný zážitek. 

Byl to náš první den v Africe, první den v Keni. 

Nevěděli jsme vůbec, co nás čeká a jak to všechno bude probíhat. A trošku jsme měli i obavy, jestli to všechno klapne. 

Ale musím říct, že všechno proběhlo naprosto dokonale a bezchybně. 

Koordinátor Peter O. nás vyzvedl přesně v 9.00hod. před naším hotelem a vyrazli jsme směrem do slumu. 

Slum byl pro nás zpočátku trošku "silnější káva", jak už jsem řekla, byl to náš první den v Africe. Na kraji slumu na náš čekal pan ředitel školy, přistoupil k nám do auta a vjeli jsme do slumu. Hned, jak jsme zastavili, obklopila nás skupinka lidí a dětí, mezi kterými jsme okamžitě poznaly Jackonia, což bylo v ten moment velmi překvapivé a příjemné zjištění. Všichni společně jsme šli k nim do domu, kde nás uvítala paní Veronika, jestli jsme to správně pochopili, je to Jackoniova teta, matka matky. 

Pohostila nás čajem a pečivem. Dali jsme Jackoniovi nějaké dárky, něco jsme předali i panu řediteli pro jiné děti. 

Pak jsme vyndali menší album a naší rodině, které jsme udělali pro Jackonia. Fotky ho velmi zajímaly, dlouho si je prohlížel a vyptával se. 

Nakonec jsme tam vydrželi skoro 2 -3 hodiny a musím říct, že to byly velmi příjemné chvíle. Dále jsme šli na exkurzi do školy, kterou jsme si prohlídli celou. Třídy byly plné dětí, které psaly nějaké testy. 

Po té, co jsme se rozloučili s ředitelem školy a třídním učitelem Jackonia, už jsme slum opustili. Jeli jsme i s Jackoniem a Peterem nejprve do nějakém parku s žirafami a botanické zahrady. Pak jsme jeli na takový pozdnější oběd. Projeli jsme centrum Nairobi, prohlédli jsme si celé Nairobi  z výšky z vrcholu Kenyatta centrum. Nakonec jsme ještě koupili Jackoniovy pár potřebných věcí, jako sportovní boty, trička a školní potřeby. 

Byl to úžasný den a myslím, že se to Jackoniovi také docela líbilo. Zpočátku byl takový zakřiknutý a nesmělý, ale postupně se osmělil. Zaujaly ho ty naše fotky, ještě víc se mu líbil manželův foťák, který během dne bohatě  vyzkoušel a musím říct, že byl velmi šikovný a focení se mu opravdu dařilo. 

Celý den velmi rychle utekl a když jsme se večer loučili, měli jsme všeho plnou hlavu. A myslím, že Jackonio taky. 

Prožili jsme v Africe krásných 25 dnů, zážitků a fotek máme moc a moc - safari v Tansanii, Zanzibar, Uganda - kraj pod Elgonem...... 

S pozdravem Ivana Borejová 

Koncom októbra tohto roka sme sa s manželom a synom prihlásili na zájazd do Kene a Tanzánie. 
Do Kene sme cestovali sami a prvý týždeň sme si spravili vlastný program a navštívili sme nášho adoptívneho syna na západe Kene, v oblasti Siaya, blízko Viktóriinho jazera. Moja prvá naivná predstava bola taká, že si prenajmeme osobné auto, kúpime si mapu Kene a musíme trafiť. Našťastie som to vopred konzultovala s Kenom, koordinátorom projektu adopcií v Nairobi, ktorý pochádza z Rusinga Island na Viktóriinom jazere a pretože sme mali namierené aj tam, upravil nám program tak, že sám nám našiel vhodné auto, ktoré sme si požičali (Pajero s pohonom 4x4) a šiel s nami, aj šoféroval (v Keni môžete jazdiť len s medzinárodným vodičským preukazom).

Cesty v Keni sú asfaltové, smerom na západ z Nairobi asi do vzdialenosti 100 km, potom už len sčasti asfaltové (asfaltku robia jednoducho tak, že na poľnú cestu nalejú asfalt, čo vydrží len chvíľu a v skutočnosti sú cesty plné výmoľov a nakoniec je človek rád keď sa stratia aj posledné zvyšky asfaltových hrboľov a ide po čistej poľnej), potom poľné s kopou prachu, potom lesné a nakoniec sme išli po cestičke, ktorá vyzerala ako vyschnuté staré korytu potoka (vtedy som pochopila ten náhon na všetky 4). Aká smiešna bola moja predstava cestovania po Keni s mapou, som zistila pri prvej križovatke za Nairobi. V Keni sa nepoužívajú žiadne smerové tabule, cestu musíte buď poznať, alebo sa na ňu spýtať okoloidúcich. Ak tam práve žiadni nie sú, stojíte na križovatke a počkáte. Takisto nemajú označené názvy obcí, treba sa spýtať kam ste dorazili a kadiaľ máte ísť. Spýtať sa môžete po anglicky, ale mimo veľkých miest nehovoria všetci po anglicky, iba swahilsky.

Naša adoptívna rodina žije v typickej kenskej dedine na vidieku, ktorú tvorí asi 700 ľudí, roztrúsených po poliach. Pripomína mi naše lazy, väčšinou je to 7-10 domov pokope, obkolesené plantážami, ďalšie domy sú vzdialené cca 200 m. Typický vidiecky dom je hlinený, kruhový alebo štvorcový, so slamenou strechou, aj keď lacnejším variantom je dnes plechová strecha, ktorá postupne nahrádza slamenú. V strede domu je ohnisko, pri stenách sú hlinené prične s matracmi. V skutočnosti sme veľa toho nevideli, pretože tieto domy nemajú okná, len 2-4 malé priezory veľkosti 10x10 cm, na vetranie. Dvere sú vyrobené z dreva, pánty nemajú, takže dvere sa jednoducho vložia do otvoru. V dome varia, spia a tu by sa deti mali aj učiť, ale pretože do tmy robia na poli, nemajú elektriku a sviečky sú drahé, po zotmení (čo je pravidelne o 19.30, pretože sme na rovníku) sú potme, takže o učení doma môžu len snívať. Ráno pred školou to tiež nestihnú, buď robia na záhrade, alebo nosia vodu, chystajú drevo na oheň, alebo majú školu tak ďaleko, že vyrážajú o hodinu skôr. Náš chlapec má 17 rokov, je malý a chudý, vyzerá na 14 a na rukách má mozole ako môj dedo. A známky na vysvedčení hrozné, väčšinou 29-36%. Už viem prečo. 

Vek detí – často sa na to sťažujú viacerí adoptívni rodičia, že poskytujeme rôzne údaje o veku detí. Boli sme v podobnej situácii, raz nám písal, že má 17, potom že má 15, tak som ho požiadala o presný dátum narodenia. V jeho poslednom liste nám to jasne objasnili obaja (píšeme si aj s jeho strýkom, u ktorého žije): Stephen, náš adoptívny syn napísal, že si myslí, že má 17 rokov, lebo strýko mu povedal, že keď v roku 1996 zomrel jeho otec, Stephen mal 4 roky. Strýko nám napísal, že Stephen sa narodil v roku 1992, takže teraz má presne 15 rokov. 

Matky, opatrovníci, vzdialená rodina – ďalšie mätúce údaje v databáze detí, veľa rodičov sa sťažuje že deti im píšu o matkách, hoci v databáze uvádzame že sú siroty. Treba si uvedomiť, že s Keni je stále tolerovaná, aj keď nie oficiálne povolená bigamia. Takže deti majú niekedy viacero matiek a siroty sú často posielané do rodín vzdialených príbuzných kde sa o ne starajú opatrovníci. V knihe od známeho novinára Dowdena o Afrike som sa dočítala, že pre afričanov je otcom a matkou každý, kto sa o nich stará. Pretože v Afrike nefunguje sociálna starostlivosť, všetko sa musí riešiť v rámci rodiny. Videli sme 2 dievčatá, úplné siroty, ktoré žijú so starou mamou, ktorá má asi 85 rokov a ich ostatní 5 súrodenci žijú úplne inde u vzdialeného príbuzného ich otca. Strýko nášho chlapca sa tiež stará o 15 ľudí : svoje dve manželky, 5 vlastných detí, nejaké siroty, ovdovené sestry a švagriné, staré matky.

Stephenova matka žije v inej dedine, vzdialenej 40 km so svojim druhým manželom a ďalšími 3 deťmi. Zo začiatku bola proti tomu, aby Stephen chodil do školy, dokonca ho odtiaľ dvakrát zobrala a bála sa projektu adopcie na diaľku. Nechápala prečo tam chodia cudzí ľudia, fotia jej syna a fotografie posielajú do Európy, bála sa že deti im ukradneme. Tento pohľad na našu pomoc jej synovi ma úplne dostal, vôbec som nerátala s tým, že niekto si môže moje pohnútky takto vysvetľovať a som rada že sme tam boli a povedali sme si to. To je asi tiež jeden z dôvodov, prečo tam treba ísť – títo rodičia sa tiež boja o svoje deti tak isto ako my. Stephenova mama prešla pešo bosá 40 km cez hory, aby sa mohla o nás starať počas našej návštevy u nich a pritom vôbec nehovorila po anglicky, všetko jej museli prekladať. 

Miestni rodičia sú naozaj veľmi vďační za vašu podporu, ktorú dostávajú. V dedine Mahola, kde žije náš Stephen, prišli rodičia všetkých adoptovaných detí, ktoré tu žijú a nám odovzdať od nich srdečné pozdravy a veľkú vďaku. Menovite mám pozdraviť rodičom detí 51580, 51604, 51587, 50921, 51919, 50941, 50916, 51162, 51215, 51163, 51214, 51590, 51217, 50920, 51216, 51586, 51161, 51588, 51603, 51581, 51585, 51584. 

Boli sme si pozrieť Stephenovu základnú školu. Chodí do nej okolo 700 detí, pričom v každom ročníku je len jedna trieda, takže napríklad v siedmej triede je 78 detí, ktoré sedia po 8-10 okolo jedného stola, pričom knihu má asi len jeden z nich, ostatní všetko píšu do zošitov. Žiaci v triede majú 12-17 rokov, v triede je len obrovská tabuľa, učebné pomôcky alebo plagáty s učivom žiadne. Priniesli sme nejaké doma vyrobené plagáty, mapy, vyradené učebné pomôcky z našich škôl, popísané v angličtine – doporučujem priniesť v prípade vašej návštevy v Keni, učitelia sú vďační za čokoľvek, naozaj nemajú k dispozícii nič, len tabuľu a kriedu. Predstavte si situáciu učiteľa, ktorému príde do prvej triedy 80 detí, a on ich musí naučiť písať, čítať, bez kníh a pomôcok, navyše po anglicky, ktorú sa niektoré deti začínajú učiť až v škole, doma hovoria swahilsky (starí ľudia po anglicky nerozumeli).

To, čo našim deťom trvá 1-2 roky, v Keni na vidieku v týchto podmienkach trvá 4 roky. Ak si k tomu pripočítate že deti nemajú šancu učiť sa doma, je vzdelávanie na základnej škole naozaj chabé, preto sa učitelia snažia všetko dohnať vo vyšších ročníkoch, kedy deti preťažujú množstvom učiva, ktoré aj tak nemajú šancu zvládnuť. Preto ak sa niekomu podarí dostať sa na internátnu strednú školu, je to preňho obrovské šťastie, pretože má konečne priestor na učenie. Ak by chodil do dennej strednej školy, je na tom stále rovnako, tak či tak bude musieť ráno aj poobede pracovať, takže k učeniu sa nedostane.

Keď sme prišli k našej rodine a zoznamovali sme sa so Stephenom, bol veľmi nesmelý a pozdravil nás tak, že sa nám ani nepozrel do očí a tíško si niečo mrmlal pod nos (tak isto sa chovala adoptívna dcéra nášho priateľa, ktorú sme boli navštíviť neskôr). Myslela som že je taký plachý len spočiatku, ale v prítomnosti dospelých sa správal stále rovnako a nevedeli sme z neho dostať slova, až na ďalší deň, keď sme sa boli pozrieť na poli, sa trocha uvoľnil. V škole pred riaditeľom bol Stephen opäť ako primrznutý a potom mi pošepkal, že sa riaditeľa bojí. Ken nám neskôr vysvetlil, že deti sú v Keni vychovávané úplne inak ako na Slovensku, sú vedené k úplnej poslušnosti, pri večeri napríklad nesmú rozprávať, len odpovedať keď sa ich niekto spýta. V škole sa ešte stále používajú trstenice a z detí si tak vychovávajú zahriaknuté stvory, ktoré sa znova otvoria a voľne komunikujú až ku koncu strednej školy, kde ich k tomu cielene vedú a trénujú v debatných skupinách. Rozprávala som sa s kenským učiteľom, ktorý bol minulý rok na Slovensku v rámci adopcií a hovoril že bol šokovaný drzosťou niektorých našich detí. 

Zdravotné poistenie – na začiatku som pochybovala že to bude fungovať, ale Ken mi povedal, že to funguje najmä vďaka tomu, že deti sú štandardne poistené u zdravotnej poisťovne, absolvovali zdravotné prehliadky, dostali kartičky poistenca a rodičia boli informovaní, že majú s deťmi v prípade potreby ísť k lekárovi. U adoptívnej dcéry nášho priateľa sme sa presvedčili, že to naozaj funguje, dievča nebolo v škole, lebo bolo choré. Išli sme ju navštíviť k nej domov a skontrolovali sme, že naozaj s ňou boli u lekára, dostala lieky a o tri dni má ísť znova k lekárovi na kontrolu. 

Navštívili sme jednu internátnu strednú školu (na vidieku sú väčšinou len internátne školy, vzdialenosti sú príliš veľké, aby deti denne dochádzali) a musím povedať, že by som nechcela do takejto chodiť napriek tomu, že to bola jedna z najlepších škôl v oblasti. Areál školy je uzavretý, vnútri pekný, ale deti sú tu zavreté 3 mesiace bez možnosti návštevy a domov chodia až na konci trimestra. Bývajú vo veľkých izbách, v jednej sme videli 80 postelí, poschodových, uložených tesne vedľa seba, každé dievča malo k dispozícii len svoj kufrík, ktorý bol položený vedľa postele, bez skríň, stolov alebo stoličiek. Triedy boli celkom dobré, v jednej triede je cca 30 žiačok, okrem bežných tried mali počítačovú miestnosť s asi 12 starými počítačmi, chemické a fyzikálne laboratórium (vybavené ako u nás pred rokom 1980), pracovnú miestnosť na domáce práce a knižnicu. Elektrika nie je v celej oblasti, takže kuchyňa bola úžasná, s obrovskými kotlami na varenie, s kopami dreva pred dverami. Najhoršia bola budova na umývanie, tvorí je stredná ulička s betónovými stolmi s umývadlami, a dve bočné uličky, na jednej strane sú sprchy a na druhej suché latríny, všetko pod jednou strechou, čisté, ale zapáchajúce. čo ma ale šokovalo najviac, bol denný režim :

 

  • 4.30 – budíček
  • 4.30 – 6.30 – príprava na vyučovanie, v triede za stolom
  • 6.30 – raňajky
  • 7.00 – 7.30 – raňajšia modlitba
  • 7.30 – 16.00 – vyučovanie s prestávkou na obed
  • 16.00 – 17.30 – organizované športové hry (volejbal, futbal, basketbal)
  • 18.00 – večera
  • 19.00 – 21.00 – príprava na vyučovanie

Toto všetko 6x týždenne, vrátane soboty. V nedeľu je doobedňajšia omša v miestnom kostole, predtým pranie. Snáď v nedeľu poobede majú voľno.
Napriek tomu sú deti nesmierne šťastné, ak sa im podarí dostať sa na takúto školu, pretože je to jediná šanca na dobré vzdelanie. 

Úplne inú školu sme videli na Rusinga Island, ktorá je vedená učiteľmi z Humanistického hnutia. V triede je 25 detí, prváci na konci školského roka plynule čítajú po anglicky. Úžasní sú škôlkári, ktorí sú vyučovaní metódou Montessori, pri ktorej sa používa množstvo pomôcok pre lepšiu predstavu o množstve, tvare, farbách. Videli sme predškolákov, ktorí spočítavali a odrátavali cez tisícku, strednú triedu, ktorá písala diktát a najmenších škôlkárov, ktorí sa učili čítať. Okrem toho vedeli plno pesničiek, boli veselí a nebáli sa. 

V rámci komunitného centra na Rusinga Island je aj sirotinec a tu sme dostali ďalšiu lekciu o rodine. Hneď po prijatí dieťaťa do sirotinca začnú hľadať jeho vzdialených príbuzných a kontaktovať ich tak, aby dieťa nemuselo na trvalo zostať v sirotinci. Zatiaľ sa im darí a žiadne dieťa nezostáva v sirotinci dlhšie ako 3 roky, vždy si ho niektorí z príbuzných vezme k sebe domov. 

Spravili sme si aj kontrolný deň na stavbe zdravotného strediska na Rusinga Island a s radosťou všetkým oznamujem, že stavbu zahájili začiatkom októbra a do konca decembra 2009 bude ukončená, v januári ju zariadia lekárskym a zdravotníckym nábytkom a od 1.3.2010 môžeme zahájiť prevádzku a poskytovať zdravotnú starostlivosť pre obyvateľom ostrova, ktoré doteraz žiadneho lekára nemalo. 

Humanisti na Rusinga sú veľmi schopní a šikovní, čo sa týka organizácie a realizácie najrôznejších akcií, vrátane stavebných, takže by chceli postaviť aj internátnu strednú školu pre všetky naše adoptované deti, kde by chceli predstaviť aj iný spôsob vyučovania ako memorovanie a fyzické tresty, ktoré sa bežne používa na štátnych školách. Verím tomu, že tak ako sa im to podarilo s materskou a základnou školou, dokázali by to aj na strednej škole. Ak by niekto mal nápad, ako im pomôcť pri realizácii tejto veľkej akcie, sem s ním. V projekte adopcie máme už okolo 4400 detí a dokázali by sme zaplniť celú kapacitu strednej školy (cca 300 žiakov) z vlastných adoptovaných detí. Ja osobne by som bola veľmi rada, ak by náš Stephen mohol chodiť do takejto školy. Vzdialenosť nehrá rolu, tak či tak je väčšina škôl internátna a deti musia cestovať, tak prečo nie na Rusinga. Navyše je tu krásne prostredie, na brehu Viktóriinho jazera. 

Ďalšou akciou, ktorú by sme radi zopakovali, je tábor na Rusinga Island pre deti zo slumu Kibera v Nairobi. Prvý krát sa uskutočnil toto leto a bol veľmi úspešný, najmä v tom, že sa tu spoznali deti z dvoch kmeňov v Keni : Luo a Kikuju. Určite by sme to chceli tento rok zopakovať a prosím vás týmto o podporu a prípadné nápady a návrhy na organizáciu tábora, najmä ako zorganizovať zbierku. 

Minulý rok som vás oslovovala s prosbou o darovanie 2% z daní na podporu projektu zdravotného strediska. Získali sme grant MZ ČR a SR na stavbu a ročnú prevádzku, pričom vyzbierané peniaze sme použili na povinnú spoluúčasť na projekte, platila sa za ne napríklad preprava darovaných zdravotníckych prístrojov do Kene. Všetkým ktorí nám darovali, veľmi pekne ďakujem a tento rok by som vás veľmi rada oslovila s podobnou prosbou, či už na organizovanie tábora, alebo prípravu výstavby strednej školy. 

Chcela som na veľa vecí spýtať, veľa vecí skontrolovať, ale keď sme tam prišli, tá realita bola taká odlišná od toho čo som si predstavovala, že mi niektoré veci úplne vyšumeli z hlavy. Takže v prípade že sa chystáte na návštevu do Kene, doporučujem napísať si to, lebo na mieste budete riešiť úplne niečo iné a zaujmú vás odlišné témy než tie, ktoré ste mali nachystané. 

Hovorí sa, že Afriku si buď zamilujete, alebo sa tam nikdy nevrátite. Ja sa vraciam v januári. 

Eva Hlavatá, koordinátorka adopcie
Bernolákovo 2009

Fotky jsou také na: picasaweb.google.sk/hlavata.adopcie/Adopcie

 

1

Milí přátelé,

naše organizace si pro své „adoptivní rodiče“, kteří  v rámci projektu „Adopce afrických dětí“ přispívají na školné nejchudším dětem z Keni, připravila malý dárek - kalendář na rok 2011, který vznikl z fotografických portrétů „našich“ keňských školáků.

Rádi bychom tedy využili této příležitosti a dovolujeme si nyní nabídnout možnost objednání a zakoupení našeho kalendáře i Vám.

Formát kalendáře je 20 cm x 40 cm.

Celková cena za jeden kus činí 200,- Kč / 10,- € (150,- Kč / 6,- € kalendář + 50,- K / 4,- € poštovné a balné).

V případě zájmu prosím učiňte následující:

  1. zašlete Vaši objednávku na kalendar@centrumnarovinu.cz- v emailu uveďte počet objednaných kusů, Vaše jméno a adresu, na kterou si přejete kalendář zaslat
  2. uhraďte celou částku Číslo účtu: 19 – 1460510217/0100 ( KB, Praha, CZK), nebo 4001055909/ 7500 ( Slovensko, Zvolen, €)

Variabilní symbol: 2011 

Do poznámky vepište pro snazší identifikaci platby Vaše jméno.

Vaše objednávka bude zpracována po připsání částky na náš účet.

 

S pozdravem

Centrum Narovinu

„Jedeme do Afriky!“ ZŠ Pouchov Hradec Králové navštívila „svého“ adoptovaného chlapce v  Keni...

Více informací je zde: www.kena.zspouchov.cz
 

Vážená slečno Polanecká,

za mojí celou rodinu bych Vám chtěla touto cestou velmi poděkovat za zprostředkování přes Vašeho koordinátora v Nairobi tak krásné schůzky s naším adoptovaným chlapcem na dálku. Ani jsme nevěřili tomu, že to takto dopadne.

Jsme moc rádi, že jsme se touto cestou mohli přesvědčit doslova na vlastní kůži, jak probíhá koordinace a s tím spojený sponzoring dětí z chudých rodin.

Setkání klaplo na jedničku s hvězdičkou tímto způsobem:

Ráno v 7,30 za námi do hotelu přijela místní koordinátorka Asinah s chlapcem a jeho rodiči. Asinah jsme předali dárky od Vás a dalších rodičů, které byly pro jiné děti.

Jelikož jsme si chlapce „adoptovali“ teprve vloni, když už proběhla akce „nákup kol pro děti“, rozhodli jsme se ho zakoupit v Nairobi, protože jak nám psal náš Dennis, moc by si ho přál. Tak jsme zašli do blízkého obchodního domu, kde jsem kolo za obrovského nadšení všech zakoupili (viz foto), dále jsme nakoupili další dárky (např. oblečení a boty pro chlapce). Překvapilo mně, že ceny byly opravdu nízké. Poté jsme celou rodinku dopravili do čtvrti Dandora, kde bydlí. Jelikož jsme již ten samý den odpoledne letěli na Zanzibar, ač nechtěně, jsme museli odmítnout pozvání maminky Emily na večeři.

Loučení bylo velmi emotivní. Byla jsem moc ráda, že s námi byla šestnáctiletá dcera, která alespoň na chvilku nahlédla do života naprosto chudých lidí, do velmi neutěšeného prostředí (život doslova na skládce), že má nyní představu o tom, jak můžou i někteří lidé na světě žít. Říkala nám, že až jí bude 18 let, ráda by se zapojila také do této charitativní činnosti, že tyto rodiny a zvláště jejich děti tuto pomoc velmi potřebují. Asi až když to vidí člověk na vlastní oči, uvědomí si, jak je to velmi záslužná činnost.

Byli jsme všichni moc šťastni za to, že se toto setkání uskutečnilo, že jsme se navzájem obě rodiny poznali, že jsme se mohli na všechno zeptat, jak ta naše pomoc probíhá, jestli chodí Dennis do školy každý den, jestli byl o lékaře na prohlídce atd. Viděli jsme skromnost a hlavně vděk rodičů za to, že jejich synka podporujeme. Nyní se nám bude korespondovat daleko lépe než před tím.

Posílám Vám pár fotek z našeho setkání, které Vám nastíní atmosféru našeho setkání ......

Ještě jednou Vám děkuji za to, jak to klaplo, ale hlavně za to, co všechno pro ty malé caparty ze slumů děláte.

Jak by řekli rodiče našeho Dennise – větu, kterou stále opakovali: „Bůh Vám žehnej!“

P.S.
Po příletu jsme měli na základě zaplaceného zdravotního pojištění ve schránce obálku se čtyřstránkovou zprávou o zdravotním stavu našeho Dennise. S úlevou jsme zjistili, že nemá AIDS.

S pozdravem,
Naďa Zamrazilová

1

Peníze, které se nám podařilo nasbírat o různých sponzorů, firem či jednotlivců, daly dohromady 35.165,- Kč, což po převodu na Keňský šilink bylo celkem 141.000 Ksh. Finance jsme se rozhodli rozdělit na několik dílů, abychom účelně využili veškeré finance:

Kemp pro dva týmy
Nákup kopaček 
East and Central Africa tournament

Přesto, že se nám nepodařilo sehnat tolik peněz, kolik bychom potřebovali, abychom mohli jet se všemi pěti týmy alespoň na týden na „letní“ soustředění, rozhodli jsme se, že odjedeme alespoň se dvěma týmy na tři dny někam mimo Nairobi. Hledali jsme místo, kde bychom mohli přespat za přijatelné peníze popřípadě zadarmo. Místo, kde bychom měli nějaké týmy, se kterými by naše děti mohli odehrát přátelská utkání. Místo, kam by doprava nestála mnoho peněz, protože náš rozpočet je velmi omezený. Místo, kde by byl někdo, kdo by pro nás mohl vařit. A hlavně místo, kde by bylo alespoň trochu teplo, aby nám týmy nezmrzli.

Dostali jsme doporučení na dvě místa, na dva trenéry jiných týmů. Jedno z míst bylo Njambini. Místní trenér byl velmi nápomocný. Jeho žena by pro nás mohla vařit. Jedna internátní škola nám nabídla ubytování za 75 Ksh za noc (v přepočtu asi 20 Kč), bohužel toto ubytování připomínalo spíše stodolu ve velmi pokročilém stádiu rozpadu. Hřiště náležící ke škole bylo opravdu obrovské, ale plné zvířecího trusu. Měli bychom tady i dostatek týmů k přátelským utkáním, avšak zima, které v tomto místě panovala, nás spíše odrazovala, než přitahovala.

Druhé místo, které jsme navštívili, bylo i místem, kam jsme původně chtěli jet, bylo městečko Naivasha. Naivasha nás okamžitě přivítala slunečným počasím a vysokými teplotami. Prostor školy nás ohromil svými velkými rozměry. Ubytování vypadalo velmi přátelsky, čistě a útulně. Chování místního učitele, který se o všechno stará, bylo přátelské, bohužel ve chvíli, kdy uviděl, že dorazil i tedy běloch, se stalo také nepřístupným jakýmkoli slevám či úlevám. Cena 200 Ksh odpovídal spíše hotelu než ubytování ve škole (prostory, zapůjčení matrací, hřiště, záchody a sprchy). Nakonec se nám povedlo usmlouvat cenu na 150 Ksh. Teď už bylo jen zapotřebí se rozhodnout.

Budget byl velmi omezený, ale nakonec se nám podařilo sjednat lacinější dopravu i stravování, než jsme původně předpokládali, takže Naivasha vyhrála. Odjezd 25.8. 2009, někdy během odpoledne. Dva týmy – kluci pod 15 let a holky. Nejdříve nás mělo být maximálně 40, nakonec nás bylo skoro padesát.

V úterý se děti sešly s trenéry na hřišti, kde obvykle trénují již v poledne. Nechtěli jsme, aby odjížděli s prázdnými žaludky, takže součástí campu, byl již oběd v místním „hotelu“. Poté se všichni odebrali na hřiště, kde se o víkendu konal turnaj, na který jsme přihlásili dva naše týmy. Tam jsme čekali na autobus. Jelikož jsme potřebovali snížit cena na minimum, museli jsme si vytrpět dlouhé chvíle na sluníčku. Autobus totiž přivezl pasažéry z Naivashy a pak teprve na zpáteční cestu mohl naložit nás.

Ve večerních hodinách jsme konečně dorazili na místo a mohli jsme se ubytovat. Holky do jedné budovy, kluci do jiné. Samozřejmě se vše neobešlo bez problémů. Kuchař, který pro nás měl vařit, si to na poslední chvíli rozmyslel a vařit nepřišel. Naštěstí se místnímu učiteli podařilo najít náhradu. Večeře bylo v opravdu pozdních večerních hodinách, poté byli všichni seznámeni s řádem kempu a hurá do postelí a spát, aby měli sílu na trénink a přátelská utkání.

Ve středu ráno byl budíček velmi brzy – v 6.30. Chlapci měli svůj náročný trénink již od sedmi hodin. Přesto, že ještě nebyly po snídani, což není v Keni neobvyklé, vydali ze sebe maximum. Dívčí trénink začal hned po skončení toho chlapeckého. Ani ony nejedly, ale ani zde to nebylo znát. Co je pro většinu lidí nepředstavitelné, je pro tyto děti naprostou samozřejmostí.

Po snídani jsme s dětmi hrály seznamovací a týmové hry, abychom jim ukázali jiný způsob komunikace mezi lidmi. Během dopoledne jsme se přesunuli na asi 30 minut vzdálené hřiště, kde už na nás čekaly místní týmy, připravené na přátelská utkání. Hned během prvního zápasu se naši chlapci ukázali jako opravdový hráči. Jejich spolupráci by mohl záviděl nejeden profesionální manšaft. Během několika málo minut jsme soupeři uštědřili hned pět gólů. Po dvaceti minutách jsme vyměnili nejen strany hřiště, ale také nasadili do hry naše náhradníky. Hra už sice neměla takový spád, ale přesto jsme měli jasnou přesilu – rychlost, přesnost, týmová hra. Dívčí tým už takovou razanci neměl. Bylo zde vidět, že dívky spolu moc netrénují, většinou jsou více zaměstnávány prací doma. Vzhledem k tomu, že už bylo odpoledne a ony měli zatím jen snídani a celkem náročný trénink, bylo velmi náročné vyhrát souboj. Přes všechny obtíže předvedly opravdu pěkný zápas, i když se jim ho nepodařilo vyhrát. Nakonec ukápla i nějaká ta slzička.

Na večer bylo připraveno promítání filmu Tvoje volba. Film vypráví příběhy lidí, jejichž chování ovlivnilo děti či jiné osoby, které se v nich viděli a hledali v nich svůj vzor. Diskuse po skončení promítání byla velmi zajímavá. Povídali jsme se s dětmi o jejich plánech do budoucna, o tom, jak jejich rozhodnutí něco udělat může ovlivnit jejich celý život.

Další den začal ve stejnou dobu jako předchozí den. Jen pořadí tréninků bylo prohozeno, protože jsme přišli o kuchaře, a tak se do vaření pustily naše dívky. Na dopoledne jsme měly naplánované přátelské dívek z Njabmini a chlapců z Naivashy. Oba zápasy se zpozdily, takže jsme měly dostatek času uvařit oběd. Nejen dívky ale i chlapci pomáhali s přípravou ugali a vegetace. Po obědě měli všichni chvilku času na odpočinek. Poté již přijely dívky z Njambini, které byly o hodně starší než naše holky. Ty se ovšem byly jako lvice o každý míč. Tentokrát bylo vidět, že se dívky snaží o spolupráci. Byly si opravdovou oporou a partnery. Ještě než zápas skončil, dorazili soupeři pro naše chlapce. Byl to stejný soupeř jako den před tím, což ale neubralo hře na zajímavosti. Než bylo dohráno, začalo se pomalu stmívat a ochlazovat. Po večeři byli všichni velmi unavení. Doufali jsme, že se budeme moci s dětmi ještě podívat na film Hotel Rwanda a povídat si o tom s nimi, ale také jsme s nimi chtěli probrat pobyt v Naivashe. Nakonec jsme večer strávili velmi příjemným povídám o zkušenostech, které zde děti získaly. Skutečnost jak málo stačí této mládeži, aby byli alespoň na malou chvíli šťastní, mě neustále dojímá. Největším překvapením byla odpověď jednoho z chlapců, který pomáhal v kuchyni, na otázku: „Co jste se tady naučili?“ – „Nejen ženy patří do kuchyně. I muži mohou pomáhat při vaření.“ To asi nikdo nečekal, přesto se tato odpověď setkala s velkým aplausem a porozuměním. Večer jsme zakončili krátkou modlitbou.

Poslední den ráno jsme vstávali velmi brzy, protože jsme se museli dostat včas do Nairobi, aby naši chlapci pod 15 let nepropásli zápas na víkendovém turnaji „East and Central African tournament“. Děvčata ještě večer uvařili čaj, aby ho v šest ráno pouze ohřáli. Balíček suchého toustového chleba pro tři děti a hrneček teplého keňského čaje (čaj vařený v mléku ředěném vodou), to byla naše snídaně. A pak hurá do Nairobi.

Rádi bychom poděkovali všem, kteří jakýmkoli způsobem přispěli k uskutečnění toho campu.

Alena Polanecká, alena.polanecka@adopceafrika.cz, kiberakids4peace.org

První fotogalerie
Druhá fotogalerie

Proběhly tábory pro děti v Keni, na které se vybíralo. Děti byly skvělé a tábory si užívaly. Děkujeme všem.
A zde je zpráva z táborů v PowerPointu: Tábory pro děti v Keni (186 MB)

Po celé Keni se v těchto dnech konají ,,Medical Campy“ – zdravotní vyšetření pro adoptované děti se zdravotním pojištěním. Od 12. do 15. srpna probíhalo v Nairobi ve zdravotním zařízení v areálu Karen Community Church.

Pojištěné děti už měly svoje kartičky o zdravotním pojištění a prodělaly kompletní preventivní prohlídku včetně vyšetření krve a moči. Všechny výsledky se zapisovaly do připraveného formuláře. Výsledky vyšetření dostanou rovněž adoptivní rodiče.

Přiloženo je několik fotografií od koordinátorky Vlasty Dobešové, která se Campu zúčastnila při návštěvě Keni.

Centrum Narovinu hledá dobrovolníky z celé ČR pro projekt Afrika nevšedníma očima pro ZŠ a SŠ. Projekt je zaměřen na vzdělávání v oblasti rozvojové spolupráce, přináší informace z projektů Centra Narovinu v Keni, seznamuje děti s životem v rozvojovém světě a dává si za cíl působit preventivně v oblasti rasismu, xenofobie a diskriminace.

Náplň práce dobrovolníka spočívá v účasti na přednáškách na základních a středních školách a realizaci workshopů s dětmi.

Nabízíme vzdělávání v problematice rozvojové pomoci, zajímavé informace, partu dobrých kamarádů a spoustu zajímavých akcí.

Kontakt: Lenka Rosková
rrroska@seznam.cz
608 326 342